Ve své rozsáhlé mytopoetické sbírce esejů Citlivé město se Daniela Hodrová často potýká s problematickým rozlišením mezi literárním textem a „textem města“ či „textem kultury.“ Tyto tři složky (ve skutečnosti je jich mnohem víc) se od sebe jen těžko oddělují i v prozaickém díle Jacka Kerouaca. Kudy vede pomyslná linie mezi městem New Yorkem, New Yorkem beatníků a New Yorkem Jacka Kerouaca? Pro rozsah této práce se nakonec ukázalo být nejschůdnějším řešením alespoň částečné sjednocení všech aspektů do co nejširšího chápání texu. Jak napsal John Tytell, „(Beats) make art and action inseparable“.
Pro Kerouacovu prózu je obecně příznačný pohyb. Pohyb často snad bezcílný ale v každém případě rychlý a nikdy neustávající. Město, které nalézáme v jeho románech, novelách a povídkách, je městem v pohybu. Tedy přesněji řečeno ve dvojím pohybu, protože se postavy pohybují krkolomným tempem ulicemi, které se samy kroutí v pulzujícím rytmu odvázaného be bopu.
Do Města
Poctivé americké město je obklopeno pustinou. Vyrůstá z ničeho a to jediné, co ho spojuje se vzdáleným okolním světem, je síť nekonečných dálnic a kolejí, které se táhnou napříč kontinentem. Tento kontrast pouště a nejmodernější civilizace je pro Kerouaca důležitým tématem, přesto je město nejčastěji uchopeno mimo takový kontext. Divoký beatník do města nejčastěji vjede v plné rychlosti tak, že se najednou ocitne v samotném centru dění. Jestliže cestu lze chápat jako duchovní pouť za poznáním, příjezd do města může zpodobňovat náhlé pochopení a změnu stavu mysli, ale i ztrátu koncentrace a zmatení mladého člověka v poválečných letech.
„Ten šílenec mě zavezl až do New Yorku. Najednou koukám a jsem na Times Square. Urazil jsem třináct tisíc kilometrů skrznaskrz celý americký kontinent a zase jsem zpátky na Times Square: a to zrovna uprostřed dopravní špičky a valím ty své nevinné oči na ten fantastickej maglajz New Yorku se všemi těmi milióny lidí, kteří se jeden přes druhého pinoží za dolarem, hrabou a berou a dávají a vzdychají a umírají, aby všichni nakonec skončili v tom obludném hřbitově za Long Island City“.
V krátkém úryvku z románu Na cestě můžeme vysledovat několik příznačných motivů. Tím prvním je bezpochyby šílenství ve spojení s rychlostí. Rychlost je u Kerouaca opojná. Člověk v ní ztrácí konvence a osvobozuje se díky ní od zábran a civilizačních zvyklostí. Proto Dean Moriarty vždy udivuje své měšťácké spolujezdce ďábelskou rychlostí, která zároveň nabízí strach i osvobození. Šílenství, které se s rychlostí spojuje, pak zdůrazňuje její ne-reflexivní povahu. Taková rychlost je pravým opakem racionálního, pomalého vnímání.
V textu jsme také svědky přeměny dvou druhů rychlosti. Jakoby se lineární rychlost automobilu na nekonečné rovné dálnici rozlila do ulic města a najednou je tu „fantastickej maglajz“. Dojem nesmírné rychlosti Kerouac ještě umocňuje tím, že ve stejné větě až obludně zrychluje životy obyvatel tím, že ho kondenzuje do několika málo slov, ve kterých tito nebožáci v útrapách prožijí svůj spěšný život, aby konečně spočinuli na hřbitově, kam už moc vrtohlavé rychlosti nesahá.
Podobně jako New York vybafne na naše cestovatele ve stejném románu Mexico City. V několika odstavcích můžeme číst o nedočkavosti, se kterou se hlavní postavy řítí k městu s plynovým pedálem přišpendleným na podlaze. Dokonce se rozhodnou nepřevlékat se do čistého oblečení po třech tisících kilometrech zběsilé jízdy, aby jen podtrhli svoji identitu „urbánních barbarů“, kterýžto pojem Daniela Hodrová vyčleňuje pro máničky a pankáče, ale který velmi dobře pasuje i na hipstery posedlé bopem let padesátých (Malcolm Bradbury v podobné souvislosti připomíná pojem „the white negro“ ze stejnojmenného eseje Normana Mailera).
„Zničehonic se před námi objevilo Mexico City, uložené ve svém vulkanickém kráteru. A už jsme si to frčeli dolů, dolů po třídě Insurgentes přímo do srdce města k bulváru Reforma… Pak už jsme vtrhli do hřmotícího města“.
Město se na obzoru postupně nepřibližuje. Cestovatelé to do něj vpálí plnou rychlostí. A podobně jako předtím v New Yorku, ani tady se příliš nezdržují periferiemi, ale jedou rovnou do srdce veškerého dění jako na Times Square. Jakoby ani nezbýval čas se rozhlížet a racionálně popisovat, analyzovat. Proto také Dean a jeho přátelé do města nepřijíždějí, ale bezhlavě se do něj „vrhají“. Posádka zaprášeného automobilu po mnoha tisících kilometrech nemá ani vteřiny nazbyt a míří „přímo do srdce města.“
Spěšný vjezd je pak doprovázen příznačným popisem nepřehledné vřavy „fantastickýho randálu, šílených indiánských šoférů a troubení klaxonů“ Opět se rychlost jízdy přenáší do rychlosti města, které jenom vibruje a vře aktivitou. Město u Kerouaca není poklidným přístavem, kde si odpočinete po vrtohlavé době divokých jízd. Je to často pouze jiná forma stejné dynamiky. Dean komentuje nepřehledný rej v mexických ulicích: „Tohle je provoz o jakým jsem vždycky snil. Každej frčí!“ Tak vjíždí beatník do města.
Ve Městě
Kerouac k popisu používá nejčastěji dlouhých vět, ve kterých se snaží téměř mechanicky zaznamenat (myšlenka autora coby extenze psacího stroje) co největší počet dojmů, takže výsledkem je jednolitý, neroztříděný proud vjemů. Tuto nerozdělitelnost prožitku autor často ještě zdůrazňuje vynecháním interpunkce, která tak nebrzdí text a ten plyne v nepřerušovaném toku. Kondenzovaný, překotný, bez příkras podaný popis koresponduje s rychlým a racionálně neuchopitelným hemžením města, které je neustále v pohybu. Hlavní postavy v něm pobíhají zběsile ze zapadlé nálevny do jazzového klubu, aby si zde vychutnaly krkolomný styl Theloniouse Monka či závratně saxofonové jízdy Charlie Parkera. Kerouacův styl je be bopový, plný rychlých frází i dlouhých sekvencí hraných bez jediného nadechnutí. Překotnost vyprávění dává městu vnitřní energii a neustále připomíná nevyhnutelnou rychlost, úděl moderního velkoměsta.
Město je pro Kerouaca především žijící centrum, downtown, které přitahuje hlavní postavy silou nesmírné gravitace. Noci ve městě jsou obdobím nespavosti. Hrdinové probdělých nocí už už vystupují z taxíků, aby se vydali do svých skromných příbytků, ale nakonec, jako v záchvatu šílenství utíkají zpět do prostředí non-stop biografů, irských výčepů a křiklavých neónů, které do nich přímo „vrážejí a pulzují“, aby vřava byla ještě nepřehlednější.
Ústřední body města jsou ty, kde se lidé stýkají a kde se promíchají do nepředvídatelné směsi sobotního večera. V baru „je plno obchodníků, dělníků, Finn MacCoolů, těch směšnejch hrdinů z Timesů, co chlastaj jak Irové, jsou tu staří usedlí notorici, bezejmenní řidiči náklaďáků a staří pivaři se zbitými obličeji…“. Popis z povídky Newyorkské scény přibližuje tuto netříděnou směs, zatímco se „v pozadí zdvihají mrakodrapy“ a „dole rachotí podzemka“.
Právě z rachotící podzemky se vypravěč vynořuje na 42. Avenue a jeho popis města je stejně netříděný a překotný, jako o pár odstavců předtím popis nacpaného baru. Jde kolem záchodků, kam chodí všech sedm milionů obyvatel města, kolem nového stánku s hamburgery, budek s biblemi, kolem hracích automatů, sešlého obchodu s undergroundovými časopisy, Plotinem a s burákovým cukrovím a hotdogy. Tyto kulisy jsou zaplněny snílky, kteří městem procházejí za vidinou lepšího života.
Hlavní hrdina postává na rohu a obdivuje vřavu: „Tohle je centrum nejsenzačnějšího města, jaké kdy svět znal, a tohle tam beatníci dělají.“ Tak zdůvodňuje bezcílné poflakování před dotěrným policistou. Je tedy zjevné, že pro Kerouaca je opravdovou atrakcí New Yorku město samotné. Nakonec nemá ani dost drobných na vstup do proslulého Birdlandu, a tak bloudí davem, pozoruje rázovité figurky a na Times Square si připadá jako v „obývacím pokoji.“ Beatník musí městem žít a ponořit se do něho. Nejčastěji tedy přebíhá z jednoho jazzového klubu do jiného. Noční město nabízí tolik možností a žádnou z nich není dobré promarnit. Výběr je větší, než může obyčejný člověk stihnout: „kino, fotoautomat, bleší cirkus, taneční revue, divadlo Apollo, knihkupectví, kde si sexuální maniaci listují Rabelaisem…“
I mnohamilionový New York se ale díky anonymitě a odcizení může v očích autora změnit v pustinu. Davy lidí pak už nejsou živou vířící hmotou, ale odcizenou fasádou či mechanickým soustrojím („kola města se otáčejí“). „Na východ, na západ, sever a jih té pustoty bez duše, bez lásky, všichni ti nesčíslní chlapi v kloboucích, kteří jedou v autobusy a nestarají se o nahou dívku“, takový je obraz odcizeného města v Podzemnících. Za povšimnutí jistě stojí, že automobil, pro Kerouaca prostředek nespoutané svobody cestování, je v této smutné scéně nahrazen obrazem autobusu s předem vytyčenou trasou a netečnými pasažéry. Město se pak podobá obludě: „ouklandské čluny v zátoce, nad ní mamutí příkrov mlhy s aureolou zvláštního přízračného světla.“ Město zahaleno do mlžného oparu ztrácí všechnu svou předchozí dynamiku a podobá se tichostí veliké rybě vyvržené na pobřeží.
Když se vrátíme k myšlence literárního textu a textu města, je jistě zajímavé srovnat popisy New Yorku, San Francisca či dokonce Mexico City s popisy měst evropských z cestopisné povídky Velká cesta do Evropy. Teprve, když se autor vydává dolů po Buckingham Palace Road, poprvé vidí ty dlouhé opuštěné ulice. „A dále je tu Fleet street s menším provozem a smutnými bočními uličkami až k St. Pauls Cathedral.“ Najednou se před čtenářem otevírá město odměřené, prostorné a prázdné. Paříž, snad o něco zalidněnější než Londýn, také vystavuje „dlouhé bulváry rozbíhající se všemi směry s nádherně načančanými osmipatrovými domy z doby monarchie“ „Ano, ti si postavili město,“ povzdechne si autor uvyklý nekonečnému stínu Empire state buildingu a tísnícímu se davu na Times square.
Evropská města v Kerouacově líčení tedy mají jen málo společného s onou zběsilostí měst amerických. Zůstává však otázkou, do jaké míry je to možné přičítat literárnímu textu a do jaké míry se jedná opravdu o charakteristický „text města“. Zatímco v New Yorku hlavní hrdina nevytáhne paty z putyky a noci mrhá ve vykřičených domech či toulkami za enigmatickým Charlie Parkerem, v Londýně coby pokorný poutník navštěvuje shakespearovská představení a místo nespoutaného kvílení půlnočního bopu obdivuje dojemné provedení Matoušových pašijí od J. S. Bacha. Zdá se tedy, že někdy text města dokáže alespoň na chvíli porazit sveřepý text beatníka.
Z Města
Přese všechno město není beatníkovi domovem. Na jednu stranu je jím až fatálně přitahován, na druhé straně se vůči němu potřebuje vymezit, a stává se proto poutníkem, uprchlíkem z města, ne nepodobným žebravým mnichům.
Vyrazit na cestu ovšem vyžaduje odhodlání nechat veškerý dosavadní život za sebou. V předmluvě k Osamělému poutníkovi Kerouac uvádí sáhodlouhý seznam svých dosavadních pracovních poměrů. A to samozřejmě není jediná věc, kterou je třeba zanechat. V Podzemnících hlavní hrdina plánuje se svojí černou milenkou útěk z velkoměsta do prostoty mexické vesnice, ale nakonec nenajde dost odvahy, protože není s to rozloučit se se společností hipsterských přátel a s pohodlím matčiny péče, která mu dopřává stabilní zázemí a klid na práci.
Když se únik z města podaří, musí být absolutní a vnitřně věrohodný. Kerouacův cestovatel není výletník, který si od rodičů půjčí automobil a jede pomuchlovat nové děvče nad hezkou vyhlídkou. Když ústřední postavy opustí město, přijímají zároveň jakýsi nepsaný kodex poutníka („poutník se rodí z hrdosti“). Takový tulák musí být neustále v pohotovosti, aby ho chapadla města opět nevtáhla do svěracího objetí civilizace: „V Americe strávíš noc v lapáku, když tě chytnou,“ přibližuje dobový právní stav Kerouac v povídce Americký tulák na ústupu.
Zapomenout na město je možné na cestě, kdy auto vystřelí jako raketa za neznámým cílem i pomalu a důstojně na lodi, pak „města Ameriky s benzínovými cisternami pohasínají za vlnami při plavbě do ospalého arabského přístavu.“ Každopádně je třeba zbavit se města nadobro a na cestě na něj zapomenout, anebo směřovat přímo tam, kam civilizace ještě nedosáhla. Kromě frekventovaného Mexika, které je pro beatníky obecně zdrojem původní, primitivní energie amerického kontinentu (je jistá souvislost mezi indiány a urbánními barbary), je to i nekonečná severská divočina z povídky Na vrcholu hory, ve které hlavní hrdina hledá protiváhu velkoměsta v dokonalé tříměsíční osamělosti, která má konečně prohloubit jeho sebeuvědomění, které není možné nalézt v prostředí vřavy a rychlosti města potlačujícího jedinečnost a vnucujícího vlastní strojový rytmus.
Nakonec však v sobě beatník musí spojit všechny rozporné postoje k městu: lásku ke společnosti a nočnímu životu i touhu po cestě a izolaci. Když v Podzemnících Leo Percepied uvažuje o tom, co jeho děvče musí zvládat, jeho požadavky jsou snad poněkud ambivalentní ale zároveň velmi příznačné: „dokáže žít v hluboké samotě lesů a současně oslní zářící Paříže a zestárne se mnou v chaloupce míru.“
Stefan Segi
Literatura:
Jack Kerouac: Na cestě
Jack Kerouac: Podzemníci
Jack Kerouac: Osamělý poutník
Carolyn Cassady: Na cestě s Kerouacem
Daniela Hodrová: Citlivé město
John Tytell: Naked Angels
Italo Calvino: Rychlost (in Americké přednášky)
Malcolm Bradbury: The Modern American Novel
