Ahoj, milí H_aluzáci! Z letních literárních festivalů se hlásí špion – krycí jméno PíBí – a podává následující hlášení psovi, který pracuje na severu Čech pod jménem Deadline:
V půli července /letos 17.-19.7.2009/ proběhl již sedmý ročník česko-slovenského festivalu o psaní, literatuře, autorech a inspiraci zvaný Literární Vysočina /tentokráte s podtitulem Rýžování brambor/. Pravidelně se koná v Chotěboři, malebném městečku u Havlíčkova Brodu. V Chotěboři totiž žije a tvoří duchovní otec Literární Vysočiny, spisovatel Petr Musílek. Letošní festival se odvíjel jako obvykle díky ochotě a dobrovolnické práci kolektivu pod vedením Zory Šimůnkové. A místní lidé si už na příliv zajímavých hostů v restauracích, zdá se, zvykli… (I když ještě nedávno byly hojně vzpomínány aférky z hospod – např. akce místních obyvatel „vole, řekni báseň“ anebo zákaz hromadného zpěvu v půlnoci městskými strážníky a marné smlouvání Prochora „ještě tři takty“…)
Festival byl slavnostně zahájen v chotěbořském KD Junior v pátek v odpoledních hodinách. Za zmínku stojí páteční pořad zvaný Francovy rozhlasové vlny, jelikož zasvěcenci vědí, že se jedná o vtipného Václava France – zubního lékaře, který nám humorně podává jakýsi literární speciál. Nikdo by netušil, jak jsou příhody od zubaře legrační. (Fakt bych jej nechtěla poznat jako zubaře, páč bych se strašně chlámala.) Poté na scénu nastoupil Jon Davis, Američan píšící česky, aby lámanou češtinou s roztomile podaným pohledem na život u nás prezentoval humorné historky. Jon na festivalu vystoupil jako Czech Star – přečetl ukázky z knihy Hezký víkend a prozradil, že už má nastřádané povídky na druhou knihu. Večer v sále KD Junior rozhoupal do rytmu čáslavský bluesman Marcel Kříž & Kabaret.
Radost až do rána – to je jakési ustálené slovní spojení pro společné večerní posezení v některé z místních hospůdek. Druží se lidé i literární kluby a utužují se vztahy jak mezi sebou navzájem, tak s místními. Sobota začíná od rána a je programově nejpestřejší. Pravidelně si můžete vyslechnout zajímavou přednášku od prof. Dr. Jaroslavy Janáčkové /FF UK/. Letos přednášela na téma Dcery slavných rodičů. Dále bylo poodhaleno Slovenské tajemstvo – pořad, který představoval autory a tvorbu česko-slovenské literární scény. Následovalo vyhlášení výsledků literární soutěže a soutěže QUO VADIS. Důležitý bod programu, avšak víme, jak nesnadné je literaturu hodnotit v rámci soutěže. Takže v mých očích je vítězem každý, kdo sebere odvahu a jde s kůží na trh. Vrcholem dne se však bezpochyby stalo autorské vystoupení Ivana Martina Jirouse (též zvaný Magor). Rázná postava kulturního dění, jejíž jméno není neznámé ani těm, kterým literatura nic neříká. I. M. Jirous četl poezii před sálem nabitým k prasknutí. Potěšující skutečnost, jak některá jména dovedou přitáhnout lidi na Vysočinu.
Bohužel se omluvil Ivo Fencl – takže nám pro letošek není znám jeho fundovaný názor na popkulturu. Všechny přítomné autory strhnul do Wimbledonu autorského čtení Pavel Lutner, který působí jako písničkář, ale na festivalu LV vzal za svou funkci moderátora. Lutner přišel s novou strategií. Donutil autory efektivně využít darovaný čas a přemýšlet nad tím, jak oslovit posluchače. Promluvily i verše a písničky Heleny Niklausové a Petra Musílka v podání Divadla Refektář – a jejich podání bylo opravdu půvabně uchopené. Na večer organizátoři zařídili ještě další eso a tím byla stylově dekadentní postava J. H. Krchovský, který se stal kmotrem básnické sbírky Příšeří se od Radka Lehkoživa (pozor, Radek měří 208 cm, nelze přehlédnout). K tanci a poslechu zahrála oblíbená a festivalově zavedená kapela Pilgrim Pimple. Sobotní večer byl v hromadném stylu Radost až do rána.
Nedělní dopoledne se trousily do KD hloučky podle toho, jak kdo večer oslavoval. Stihla jsem Františka Kostlána, který hrál na kytaru pro dobrou náladu. Pak ještě následoval moderovaný pořad o literární nepřehlednosti. Tradicí je oficiální rozloučení a pozvání na příští LV 2010.
Jelikož všechny prestižní festivaly mívají červený koberec jako projev neskonalé úcty k celebritám, hledám i já s mou básnickou kolegyní Lucianou Klobušovskou koberec. Celou dobu marné vyhlížení. Koberec nikde. Pak ale vystoupil Magor a odebral se s kamarádem do
Billiard klubu na náměstí, protože tam mají až šest stolů! Při mém odjezdu z Chotěboře nám zvědavost nedala a šly jsme se podívat, jestli v klubu ještě není po dvou dnech Magor zapadlý. K našemu zklamání tam vůbec nebyl. Ale potěšil nás krásný festivalový rudý koberec, po jakém jsou zvyklé korzovat světové celebrity.
Zato v jižních Čechách se po několika letech podařilo obnovit tradici čtení na arkádách zámku Vimperk. U zrodu akce kolem roku 1993, ale i nyní, při její obnově, stál Roman Szpuk – pozoruhodný básník Šumavy, žijící ve Vimperku. Celé akci napomohlo, že se odehrála v rámci kulturního programu Léto pod Boubínem. Dále díky Petrovi Moravcovi – velmi ochotného městského kulturního pracovníka, který se ze své pozice nadstandardně postaral o technické zázemí. Prvního srpna se arkádám představil Petr Hrbáč, Radek Fridrich, Patrik Linhart a Petr Hruška. Poslední zmíněný autor přijel i s chotí Yvettou Ellnerovou, která jeho básně zhudebnila a zpívala za tónů metalofonu. Po oficiální části programu se dostalo i na jiné autory, kteří mohli improvizačně vystoupit. Mezi autory a posluchači se neformálně sešli někteří členové Skupiny XXVI.
V měsíci srpnu jsem se konečně vydala i na Zarafest do Děčína. Město Děčín ve mně vyvolává různé dojmy – jak historické, cestopisné, tak osobní. Je to rodiště zakladatele Sokolské obce Miroslava Tyrše, je to město s řekou, kopcovitým terénem a hlavně množstvím krásných vyhlídek, které skýtají nádherný pohled. Dále je to místo, kam jsem kdysi jela fotit reportáž o tom, jak neznámý pachatel na místním hřbitově natřel maršála Pavla Semjonoviče Rybalka narůžovo. Ale pryč s maršálem, právě jsem u Prajzentů, kde je o mně a ostatní literáty výborně postaráno. Naproti mi přišla Alice se svým psem Deadlinem (jak příznačné pro redakčního mazlíčka) a Máša, páč jsem zbloudila a nasedla do jediné dvojky, která nejde tam, kam potřebuji (ale úplně jinam). Sedím u Prajzentů, pochutnáváme si nad zelnou polévkou a gulášem a já se ptám, jak to vlastně bylo a je se Zarafestem… Festival společně založili Radek Fridrich a Tomáš Řezníček v roce 2001 a od té doby se každoročně koná poslední víkend v srpnu. Většinou je místem pro konání festivalu Růžová zahrada děčínského zámku (stejně jako letos), zároveň se odehrával (dávno tomu) v klubu Zarabanda a odtud vznikl název Zarafest. Literární česko-německý festival má být dialogem. Letošním tématem byla zkratkovitá hesla Last (přítěž) – Lust (chuť) – Liebe (láska). Autoři, kteří v Růžové zahradě vystoupili, měli možnost prezentovat tvorbu na zadané téma ve vlastním jazyce a poté byla přednesena ještě překladatelkou. V sobotu vystoupili např. Petr P. Payne (Praha), Radek Malý (Olomouc), Wanda Heinrichová (Praha), Susann Popp (Oelsnitz), Josef Straka (Praha) a další. Po autorském bloku následoval hudební pořad Máj – Tep lásky a údery, aktéry byli Miroslav Wanek a Pavel Fajt. Nutno dodat, že většinou ženy zklamaly nevýrazným přednesem, až kuňkáním, čemuž se při technické aparatuře mohly vyvarovat. Pevnější v kramflecích byli tentokráte muži. Později už nemohu tušit, co se na zámku Děčín dělo, protože jsem spěchala zkratkou na nádraží k rychlíku…, takže za zbytek akce, milý Deadline, neručím. Posledním svědkem toho, že jsem byla v Děčíně, byl pochopitelně čísi pes před podnikem LA BOBA.
Radana Šatánková
