Ludvík Kundera (22. 3. 1920 v Brně) je český básník, dramatik, prozaik, překladatel z němčiny, francouzštiny a slovenštiny, editor, literární historik a v neposlední řadě čajolog. Studoval češtinu a němčinu nejprve na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, ale svá studia dokončil až na Masarykově univerzitě v Brně. Jeho studium přerušila válka, v které byl, mimo jiné, totálně nasazen v německé Špandavě. Celý život byl prakticky na volné noze. Od roku 1976 žije se svou manželkou v moravském Kunštátě. Je velkým odborníkem na českou a německou literaturu, zvláště pak na německý expresionismus. Díky jeho překladatelské činnosti se český čtenář může seznámit s díly Brechta, Trakla, Celana, Heina a Büchnera aj. Od roku 1994 vycházejí sebrané spisy Ludvíka Kundery, mimo to stále dále tvoří a vydává díla samostatně, naposledy mu vyšla sbírka Onde 2008. V roce 2002 mu byla udělena na lipském festivalu Cena za celoživotní literární dílo. Poměrně nedávno, v roce 2007, mu prezident Václav Klaus předal státní vyznamenání Za zásluhy v oblasti kultury a umění. V letošním roce mu Nadace charty 77 předala Cenu Jaroslava Seiferta za celoživotní literární dílo.
Pane Kundero, nejprve bych se vás chtěl zeptat na vašeho koníčka, mám tím na mysli váš vztah k čaji, díky němuž vznikla nepříliš známá kniha Piju čaj.
Proč myslíte, že není známá? Já mám pouze 3 „bestsellery“. Jeden je tato knížka o čaji, druhá je o německém romantismu, český spis na to téma neexistuje, takže ji kupují studenti germanistiky všech generací, a třetí je překlad Kubínovy Země snivců z roku 1944. Tuhle knihu po mně pořád někdo chce, musím ji neustále dodatečně shánět.
Ale zpátky k čaji. Jsem „vyučený“ nejen jako bohemista a germanista, ale také jako „čajolog“. Tento obor je pro mne neméně zajímavý. Pěstuju tu zálibu už z dob protektorátu, tenkrát se ovšem prodávaly hrozné čaje. Vždycky jsem říkal, že ten čaj je jako když se vymetou čajové bedny s posledními zbytky.
Vzpomínáte si na první výraznější setkání s čajem? Ve své knížce píšete o tom, že to dříve byla spíše taková potřeba překonat únavu z dlouhého nočního spisování.
Nikdy jsem nekouřil, nepiju pivo ani černou kávu a něco člověk pít musí a neměly by to být jen všelijaké limonády…čili velice záhy jsem sháněl čaje, ať už byly jakékoliv, poněvadž jsem zjistil, že mi pomáhají. Jsem noční pracovník, pracoval jsem dříve hlavně tak od 22.00 do 2:30, to byl můj nejlepší prostor. Žena říká, že v tu dobu jsem nejbystřejší. Po svém zranění jsem v noci už nepracoval vůbec, teď už se vracím k nočním směnám…
Rozhodující roli asi sehrály tuzexové prodejny. I v těch nejhorších letech temna se ke mně dostaly zásluhou zahraničních přátel a výdělkem všelijak načerno tuzexové bony, ihned jsem zjistil, že tam mají čaje od holandské firmy Pickwick. Tenkrát to byl objev a oni se zlepšovali i v průběhu let, vydávali například krabičky, kde bylo 6 druhů čaje najednou. Tak jsem se zdokonaloval.
V těch černých dobách jsem směl jezdit jen do NDR, to byla výjimka a jednu dobu byla v Berlíně možnost přejít hranici a koupit už trochu kvalitnější čaj „na západě“ a i později se to dalo sehnat v „enderáckém“ Berlíně. Pak samozřejmě člověk narazí čas od času na nějakého zvláštního badatele, který si třeba umanul, že bude pít třeba jen Oolong nebo jen Darjeeling. Například u Darjeelingu je zajímavé, že je to bohaté území, že je skutečně důležitá firma a je i rozdíl mezi první a duhou sklizní atd. Začal jsem shromažďovat nějaké články o čaji z novin a z časopisů, to ještě nebyla doba, kdy se přednostně pěstovaly jenom sprosťačiny, tragické věci a masové katastrofy. Zkrátka do tuzexu jsem nechodil pro žádné textilie, ale pro čaj.
Na vaší knize je pozoruhodné, že se podobá starému spisu z 8. století od čínského mistra Lu Jü, která není jen odborným popisem, ale také jakousi básnickou sbírkou inspirovanou čajem. Vy jste vlastně s odstupem mnoha století udělal něco podobného.
Vzpomněl jsem si na to, že jsem mimo jiné taky dramatik, takže jsem zkonstruoval pár diskusních sezení, v nichž samozřejmě vždycky musí být nějaký odpůrce.
Připomíná to Mistra a žáka a trochu to navazuje na čínskou filosofii.
Myslím, že tuhle čajovou kapitolu už uzavřeme.
Tak dobře, půjdeme k vaší celoživotní práci, ale ještě předtím bych se vás chtěl zeptat, jestli sledujete současnou českou literaturu a co si o ni myslíte.
To jste mě trošku přistihl; no, že to není velká sláva. Je toho moc. Sleduji českou poezii, zčásti i německou, a trochu dramatiku, ale v próze zaostávám a čekám na podněty. Tak jsem se třeba už před lety dostal ke Kratochvílovi, nedávno mě malíř Vít Ondráček, bydlí u nás za rohem, upozornil na českého prozaika černé pleti…
Myslíte Tomáše Zmeškala?
Tak. V jeho románu je hodně aktualit, někdy bych řekl že až trošku moc, ale nabral zvláštní vtipnost, která se těžko definuje, ale dobře čte. Inu: myslím, že kdyby se tu objevil nový Vančura, tak by mi to někdo řekl.
A abych se taky ptal… Já jsem měl tuhle kuriózní zážitek: přišlo mi 30 studentek bohemistek a germanistek a já jsem odbočil k Vančurovi, ale rozprostřelo se podivné ticho, a tak jsem se zeptal, kdo nějakého Vančuru četl a žádná z těch slečen nic nečetla.
No… abych se přiznal, tak já jsem od něj četl taky akorát Pekaře Jana Marhoula a Pole orná a válečná, takže žádná sláva, ale Vančury si samozřejmě vážím.
Já ho miluji on bloc, ale Hrdelní při aneb Přísloví mám snad nejraději.
Pane Kundero, vzpomínáte si ještě na léta vašich studií a na vaše učitele, kteří vás vedli?
Tahle otázka mě přivádí k mé češtinářce, jmenovala se Marie Husová a vydala, tuším, dvě knížky – žádný experiment, ale velká otevřenost a hloubka. To už charakterizuji její školní výklady – přivedla mě k poetismu…
Vydávali jsme tehdy (1936-38) třídní časopis od sexty do oktávy a dávali jí všechna čísla a ona nám každé číslo veřejně zkritizovala. Já jsem měl vůbec na učitele štěstí. Začal jsem studovat na podzim třicet osm v Praze bohemistiku a germanistiku a tam mě zaujali dva nezapomenutelní učitelé, natrvalo zaujali! Jedním z nich byl Vojtěch Jirát, germanista, ale i bohemista, obojí spojoval zvláště v literatuře 19.století. Jeho žáci na něj vzpomínají dodnes, ale obecně už asi znám nebude. Knížky, které vydával, byly napsány, řekl bych, s nevědeckým šarmem. A stejně tak sugestivní i zábavné byly i přednášky. Také jsem naštěstí žák Jana Mukařovského a i to trvá dodnes, přestože ho za totality donutili k strašlivé sebekritice. Když jsem si to přečetl, tak jsem se rozplakal. O volném verši tvrdím, že poslední zásadní stať napsal právě Jan Mukařovský roku třicet čtyři, a od té doby se toho dotkl jen Václav Černý a pouze se tím začal zabývat Miroslav Červenka, pohříchu v dokladech nepřekročil rok 1900.
To byli mí šťastní učitelé. Pak okupanti zavřeli na šest let naše vysoké školy a dokončil jsem školu až v roce čtyřicet šest. O české literatuře přednášel a seminář vedl Antonín Grund a já jsem měl obavu, protože jsem věděl, že je to odborník na Erbena, kterého jsem uznával, ale ne nijak zvlášť, a myslel jsem, že bude tančit „erbenovsky“, ale ukázalo se, že naopak. Bral vše v plné šíři, glosoval mé tehdejší novinové recenze, ale bohužel velice brzo umřel. Jak? Spáchal sebevraždu, poněvadž byl spřízněn s Masarykem a tak ho kvůli tomu týrali a vyhazovali atd., až spáchal sebevraždu. Učitel to byl skvělý…
Vy jste často mluvil a psal o skupině Ra jako o surrealistech. Vzpomínám si, že jsem četl text, který jste psal vy, nebo jste pod ním byl alespoň podepsaný. Pokud si matně vybavuji, tak jste se přímo za surrealisty nepovažovali a spíše vám to dali jako „nálepku“?
Tu nálepku jsme si samozřejmě vzali, ale v podstatě jsme byli pro a měli jen pár námitek.
Mluvil jste nejednou o Nezvalovi, jak ho berete dnes?
Nezvala, což byl můj první velký vzor, jsem takzvaně vymazal ze své hlavy v březnu roku třicet osm, když rozpustil surrealistickou skupinu – tu první českou. Tehdy se kolem toho hodně psalo a později hlavně zásluhou Milana Blahynky, což byl vskutku učený „nezvalolog“, jenže chválil všechno, co Nezval kdy napsal. A to rozpuštění skupiny analyzoval jako protest proti estetice, proti poetice. Ve skutečnosti to byla politická záležitost, protože tehdy byla česká, ale i evropská kultura velice rozpolcená a stála před tím, jak se postavit vůči procesům, nebo spíše popravám, v Sovětském svazu a Nezval patřil k těm, kteří tomu – už tehdy, věren straně – přitakali. To byl důvod, proč jsem ho vymazal z hlavy.
Mluvil jste o Skupině Ra, víte, já jsem z Rakovníka… (nedořečeno)
No právě název Ra je podle Rakovníka. Nějaký idiot si vymyslel, že to je zkratka pro revoluční avantgardu. Jednou jsem taky někde říkal, že nějaký idiot si to vymyslel, a najednou někdo zašeptal: „Sedí vzadu!“.
Vzpomínáte, jak to tenkrát bylo se založením Skupiny Ra?
30.léta byla vrcholná doba českého surrealismu v čele s Nezvalem a samozřejmě s Teigem, mimochodem, o Teigovi bych také rád později něco řekl, byl tam také Biebl, kterého jsem měl velice rád, Štýrský, Toyen atd., to byla ta stará skupina. Zdá se, že chorobně neradi viděli, když se v tom jejich kroužku sem tam objevil jako host někdo mladší, ale jednu dobu, zásluhou E. F. Buriana, se tam objevili, nebo byli přizvání, dva vysokoškolští studenti, a to Václav Zikmund a Bohdan Lacina. Václav Zikmund z Rakovníka a Bohdan Lacina ze Sněžného na Moravě, tedy venkované mezi Pražáky! Někteří jiní, kteří pak byli členy Skupiny 42, se tam objevili taky, třeba František Gross, František Hudeček a další. Jeden z nich (mám dojem, že Hudeček, jednou říkal, že když se sešla ta skupina v kavárně, tak nemohli sedět ti mladí za stolem, museli sedět u zdi, ve druhé řadě, tak to jenom klípek mimochodem. Zikmund s Lacinou horečně toužili po tom, aby vydávali nějaké knížky, které by zdobili svými dřevoryty nebo jinými technikami, nakonec vydali knihu André Bretona, která byla přeložena jako „Vzduch vody“, a byla a je krásná. Byl to první článek řady, která byla nazvána edice Ra a byla tak nazvána proto, že hlavní sídlo bylo u Zikmunda v Rakovníku a taky to tam tiskli. Tichou dohodou se to „Ra“ převzalo z té edice na celou skupinu. V Brně v Králově Poli byla hospoda, dnes ve Skácelově ulici, kde byla první schůzka skupiny Ra. Pak se objevil ještě jakýsi šílenec, co říkal, že je to podle egyptského boha Ra. To je samozřejmě výmysl, ale docela pěkný.
A co Teige, o kterém jste mluvil?
No vidíte, já jsem vám ještě slíbil Teigeho. Na toho mám nejlepší možné vzpomínky. Teigeho znali napřed částeční členové skupiny Ra. Jedním z nich byl Ota Mizera a tím druhým byla Mirka Miškovská. Mizera navštívil nejdřív Teigeho a pak tam chodili s Istlerem a Teige se velice zajímal o „mladé surrealisty“. Já jsem si s ním začal dopisovat, ale pak jsem byl totálně nasazen v „Rajchu“. Po návratu koncem roku 1943 jsem ho navštívil a navštěvoval, i když jezdit do Prahy bylo dost nebezpečné. Teige mi pak poslal po Istlerovi sešitek 14 německých básní. Jejich autorem byl Hans Arp narozený v Alsasku, takže je to dvojjazyčný, francouzsko-německý autor, a ta sbírka se jmenovala Weisst Du, schwarzt Du, což by znamenalo, „víš-li, kdo tě očernil“ nebo tak nějak. (pokračování v dalším čísle č. H_aluze).
Tomáš Suk a Monika Kabátová
