Uff!
Dámy a pánové, toto byl vskutku běh na velmi krátkou trať. Myslím, že při finiši devátého čísla H_aluze by s námi mohl držet krok leda čerstvý držitel světového rekordu v běhu na sto i dvě stě metrů Usain Bolt. Do cíle jsme se, poněkud zadýchaní, přeci jen dokodrcali a teď nás, doufejme, čeká částečné vydýchávání a relaxace. Jen od nás, prosím, nečekejte ony pověstné Boltovy tanečky, na to nám již nezbývá sil.
Do chvíle, kdy jsem začal sepisovat devátý úvodník, se podařilo, alespoň z části, splnit vše, co jsme v tom minulém předsevzali. Internetová prezentace běží, ač s vadami na kráse. První sbírka, jež vychází pod redakční péčí časopisu, se pomalu klube na svět. Deváté číslo bylo ve spěchu naplněno, zrevidováno, redakčně utříděno a pokud jej právě držíte v ruce, dočkalo se i vydání. A Antropotyátr, který je jakýmsi zlatým hřebem celého redakčního snažení, snad nepostihnou žádné rány egyptské, i když pár jich na obzoru bylo.
Ale bože, já zase ubíhám. Je to hrozná vlastnost, začít vyprávět a projet během jeho příběhu celou abecedu. Tak já se tedy uklidním a vrátím zpět na trať. Deváté číslo, ač vznikalo ve spěchu, přináší řadu kvalitních textů. Bohužel nepřináší tradiční rubriku Líheň. Říjen byl poněkud neplodný a nic zajímavého se nevyklubalo. Nebo to kvalitní a ještě ochmýřené proběhlo kol nás bez povšimnutí. Ale jedná se snad o jediný výpadek.
Vždyť už rozhovor je vskutku exkluzivní. Podařilo se nám porozprávět s žijící básnickou legendou, poetou par excellence a známým čajomilem, Ludvíkem Kunderou. Je to rozhovor trochu uvzpomínaný, a pozor, na pokračování. Proč? No, když má člověk tu čest promluvit si s takto významnou osobností, musí se šance chopit cele. Bohužel, stránky časopisu pak bobtnají nad míru. Nezbývá nic jiného než zvolit buď radikální řez, což je škoda, nebo nepohrdnout seriálem. Berte to z té lepší stránky, v příštím čísle bude na co se těšit.
Deváté číslo, částečně prostoupené poetikou německé metropole Berlína, je možná trochu industriální, a tak úvodní vyprávění o čaji, vzpomínkách a literatuře tuto, pro někoho šedivou atmosféru, proveselí.
Do pochmurného světa nás vrhnou i fotografie Adama Hrušky, které H_aluzi uzavírají. Adam se specializuje na dokumentární fotografii a jeho snímky z protinacistických demonstrací a nacistických akcí nejsou právě nejpříjemnějším pokoukáním. Na druhou stranu zachycují dnešní realitu takovou, jaká, bohužel, je. Snímkům nejde upřít nejen fotografické kvality, ale především náboj a sílu, která se jen tak někde nenajde. Když jsem se s Adamem bavil, proč své fotky nepublikuje někde jinde, odvětil, že na některá česká periodika jsou jeho fotografie příliš „hárkór“. A protože pro nás nejsou „hárkór“ Adamovy fotky z demonstrací, proč bychom si nemohli dovolit otisknout snad zamyšlení, snad fejeton, snad povzdech Milana Kozelky nad současnou situací, nejen politickou? Proč bychom vám nemohli přinést názor Patrika Linharta na knihy, jež by stály za hřích? Vždyť není třeba klást textům v cestu barikády. Není třeba stanovovat hranice.
Zabarikádovaný totiž může znamenat i zabedněný. A zabednění přeci být nechceme. Ať se nám tedy po té kulturní trati bez překážek pěkně klusá. Anebo sprintuje. Jak je libo.
Za redakci H_aluze zadýchaně z Prahy
Tomáš Čada
