Zpěv do odposlechu víc: texty českého noise, hc a punku

Za tratí 2009, 224 stran

Na zadní straně téhle knížečky se píše: „Co je to tohleto? Pokus udělat z českých pankáčů na přelomu tisíciletí básníky? Vznikla snad z lidí kolem labelu Silver Rocket nějaká literární Skupina sedmipalců? Ze směsky veganů, chovatelů psů, otců, muzikantů, učitelů, násosků, grafiků, novinářů, hispanistů, nezaměstnatelných a kdoví jakých ještě existencí? Texty v knize nevznikaly jako literatura. Na papíru plavou vytržené z kontextu. Bez emocí, čitelných na každém punkovém koncertu – ukaž se, co v tobě je! Proplétají se tu nitky souvislostí, společná témata, inspirace, vzájemné ovlivňování. Společný duch? Jisté je – tohle je scéna, ne literární hnutí.“

Tohle jsou v podstatě veškerá slova, která by nám mohla stačit k tomu, uchopit beze strachu tuto sbírku textů do rukou a možná ji i otevřít. Dobrá, na první pohled to opravdu vypadá jako básnická sbírka. Docela objemná kniha. Pěkně vyvedená minimalistická obálka od grafického studia Carton Clan. Modrá barva, bílé písmo, červené kolečko uprostřed. Než knihu otevřeme, zeptejme se sami sebe, rozumíme vůbec všem těm slovům v úvodu? Co je to Silver Rocket? Co je to sedmipalec? A jak jako punk? Co rozumíme vlastně slovem punk? To jako to, co zpívaj ty špíny s barevnejma kohoutama na hlavě se vydává knižně? To jako budu číst ,,jede traktor, je to zetor,“ a mám to teď považovat za báseň? Děláte si ze mě srandu?

Pojďme si to tedy trochu ujasnit. Sedmipalec, to je druh vinylu, hudební nosič. Vydávají se na něm split alba. Split – to jako, že jedna písnička od jedné kapely na jedné straně, druhá písnička od jiné kapely na druhé straně. Takže musíte po poslechu jedné skladby vstát a desku otočit. Praštěné, že? Ujasňuje nám to teď alespoň design obálky. To červené kolečko na obalu odkazuje k designu vinylové desky. Vtipné. Chytré. Literární Skupina sedmipalců. Trefné. Silver Rocket to je taková divná parta. Lidé z různých skupin se rozhodli, že si budou navzájem vydávat desky a pořádat koncerty. Časem sem začali vozit i kapely ze zahraničí. Od uřvaných špinavců, které nikdo nezná, až po takzvaná velká jména takzvaného alternativního rocku. A dokonce se v poslední době dějí tak podivné věci, že na tom jejich malém labelu (tak se totiž anglicky říká hudebnímu vydavatelství) chtějí dnes vydávat desky i kapely ze zahraničí. A to většinou ty vinylové desky. Kdo to bude poslouchat? Kdo z vás má doma vlastně gramofon? Takže hudební vydavatelství, promotéři koncertů a teď ještě budou vydávat knížky?

No, není to tak docela pravda. Posledním termínem do téhle nezávislé punkové skládanky bude slovní spojení „Do It Yourself“ (D.I.Y.) – neboli „Udělej si sám.“ Nečekej, až si tě někdo všimne. Nedoprošuj se. Chceš něco? Tak najdi způsob jak na to a udělej to sám. Princip, na kterém toto uskupení a celá tato scéna stojí. A tak nějak přišla na svět i tahle kniha. Lidem z kapel by asi přišlo samo o sobě divné odtrhnou své texty od hudby, ke které patří a plesknout je jen tak na papír. Obstojí tam samy vůbec? Osamocené, bez podpory kytarových stěn, hradeb postavených z rifů? Jistý Tomáš Weiss, zřejmě nadšený fanoušek z okruhu Silver Rocket, si řekl, že to stojí za to zkusit. Dokopal kapely k tomu, aby mu texty sepsaly a sám z nich vybral podle sebe to nejlepší. A tak mají teď Silver Rocket Records ve svém katalogu kromě cedeček, vinylů a lístků na koncerty i jednu knihu.

Hlavní otázky své recenze jsem se již dotkl v předcházejícím odstavci. Obstojí tyto texty samy o sobě? Můžeme je považovat vytrženy z kontextu hudebních skladeb za poezii? Má vůbec pro příznivce této hudby smysl kupovat si sbírku textů za dvě stě korun. Většina kapel stejně přidává své texty do bookletu k daným albům. A především, má smysl kupovat si tuto knihu, neznáme-li vůbec hudbu, ke které tyto texty patří? Můžeme si ten rachot za zpěvem a zpěv samotný (mnohdy má vokální projev těchto kapel samozřejmě ke zpěvu hodně daleko) zcela odmyslet a přijmout Zpěv do odposlechu víc jako plnohodnotnou sbírku poezie jednadvacátého století?

Odpověď nebude určitě jednoznačná. Kvalita kapel i textařů je různá. Ale pro ujasnění, tohle opravdu není punk styl Visacího zámku (né, že by měli „visáči“ nějak zvlášť špatné texty, to ne). Tohle není český punk, jak ho chápou na vesnických zábavách. Tohle není Totální nasazení nebo Jaksi Taksi. Ostatně, kapely tohoto typu neviděly podstatu punku ani z jedoucího vlaku (směrem na Valník, nejspíš). Není to ani to, co většina lidí v téhle republice, díky diktátu novinářských nýmandů jako Pavel Anděl a Martin Zeller, považuje za hard-core. Tohle nejsou bezduché pokřiky jako „Druide Druide“ od Krucipísku, Cocottí „Kopem kopem, žerem žerem!“ nebo dokonce „Vítej v prdeli a vítej v píči.“ (Locomotive). Odvažuji si říci, že většina textů v téhle sbírce jsou opravdu kvalitními díly. Některé texty bez hudby vyznívají opravdu jako jednoduché říkačky, jiné jsou shlukem hesel a obrazů bez zdánlivého smyslu. Jiné se blíží opravdu k jakémusi přesahu. Přesahují hudbu, v jejímž rámci vznikaly. Naplňují to, co bychom od hudebních textů většinou nečekali. Tepají svou pravdu do stěn vesmíru. I když jsou elektrické kytary vypojené, text sám v nás rozezní sonické erupce. Poezie zjevená, ne sdělná.

Sbírka je podle autorů a kapel rozdělena do 15 částí uvozených krátkými medailonky. 13 ze zmíněných oddílů se týká písní většinou vydaných pod hlavičkou Silver Rocket. Poslední dva oddíly se věnují otcům zakladatelům, českým hard-coreovým legendám Michael´s Uncle a Meat/Mad/Dead House Chicago I.R.A.. První oddíl je věnován hned jednomu z největších básnických talentů scény. Adam Nenadál je opravdu vysokým (obrazně i explicitně řečeno) pilířem této scény. Jeden z motorů Silver Rocket Records, basák a zpěvák skupiny Gnu. V recenzích na alba Gnu se již dříve objevovaly názory, že by se Nenadál mohl prosadit jako básník. Skladby Gnu disponují na post hardcoreovou hudbu opravdu nezvykle lyrickými texty. Sbírka bohužel nezahrnuje první desku Gnu Srdce v kusech zvuku. Gnu nikdy příliš nedodržovali rockové schéma sloka refrén, sloka refrén. Texty na Srdi v kusech zvuku se daly opravdu číst jako básně. Těžko interpretovatelné obrazy, zrnka ve zdech skalních stěn, perutě tmy složené v pěst, trajektorie střel, hloubky podmořských příkopů. Stejně jako v jakékoli jiné literatuře i zde neexistuje žádná zaručeně správná interpretace a všechny domněnky a subjektivní výklady jsou stejně tak hloupé jako pravdivé. To je přece jedna z krásných podstat poezie. Nech báseň na sebe působit a uvidíš, co v tobě rozezvučí. Jestli nic, zahoď ji. Nemá totiž žádnou cenu. I když se někdy mohou zdát Nenadálovy texty jen shlukem namátkou vybraných líbivých obrazů a slovních spojení, rozhodně ho nepodezřívám, že jen tak ledabyle klade slova. Tohle totiž skutečně vyvěrá z  hlubších pramenů. To není jen nějaké Na Na Na, aby se nemuselo při hudbě mlčet.

Vyznění prvního alba Gnu (a nejen jeho) občas hraničilo s patosem. Ono i věčné dojetí a nekonečné děkování na koncertech Gnu z úst dvoumetrového frontmana může někomu připadat směšné. Zrovna tak Adamovy pozvánky na koncerty vyznívají mnohdy dosti pateticky (taky se za to v jednom kuse omlouvá – patos nadruhou), ale člověk přestane uvažovat o jakékoli směšnosti, když si uvědomí, s jakou upřímností a poctivostí je to vše řečeno a konáno. Jsou chvíle, kdy určitá dávka patosu není vůbec na škodu. Texty z následující desky Milimetry ticha už sbírka obsahuje. Hřbet, Naše příběhy stárnou nebo hitovka Mossad pokračují v linii počaté na první desce. Projevuje se tu však určitá tendence sdělení/zjevení zkracovat. Oproti rozsáhlejším skladbám Poslepu na cestě nebo Vydechni, leť jsou texty na Milimetrech kratší. Někdy si Adam vystačí s opakováním jedné dvou vět „tohle je prázdná věta“ (4x)/ Jaký jsou hranice slov?/ Jaká je tvoje mantra?“ ( J. Boam). Zatím poslední deska Gnu Album Epochal už obsahuje opravdu krátké výpovědi. Novum Nenadálova básnického světa představuje téma nemilosrdného času a snad i zdánlivého stáří. Ty slova se tam opakují opravdu až nezvykle často. Všechny ty rovnoběžky, protnutí, holá místa, nápadně jasný dálky a kusy zvuku se na Albu Epochal objevují většinou jen jako aluze na starší texty. Někdo tvrdí, že Nenadál vykrádá sám sebe. Já si myslím, že je to promyšlený krok a do konceptu desky zapadá. Gnu neztrácejí dech. Jsou na nové desce možná naopak ve větší formě než kdy předtím. Textová stránka hudbu nezabíjí ani nezpomaluje. V očích milovníků rozmáchlých starších skladeb však mohou texty z poslední desky trochu pokulhávat. Svůj básnický kredit si u nich Adam určitě vylepší ve svém sólovém projektu Aran Epochal (vždyť říkám, že je v tom koncept), jehož texty sbírka také reflektuje. Stejně jako je minimalistická hudba postavená na až meditativní base a skromné elektronice, jsou minimalistické i texty. V mnohem klidnější poloze se vracejí k poetice prvního alba Gnu. Jestliže na Milimetrech ticha Adam opakoval několikrát jedinou sloku, ve skladbách Aran Epochal (které důsledně vycházejí jen jako sedmipalcové splity s jinými umělci) stačí pronést tu jednu jedinou sloku jen jednou a vše podstatné je řečeno. I bez hudebního doprovodu promlouvá Jivina – neskutečně smutná skladba z Českého ráje (napadlo by vás v životě, že Jeníček s Mařenkou se domů nevrátí?) – neuvěřitelně silně. Basová linka s tikajícím metronomem už se může zdát jen příkrasnou nadstavbou podtrhující vyznění básně. Ano, Aran Epochal – to už je čistá poezie. Jako jeden z vrcholů Adamova básnického umění na mě působí novinka Poslední Praha. Skladba, kterou jsem s hudebním doprovodem slyšel jen jedinkrát na živo, a i díky tomu, že to bylo v Dolní Bukovině asi čtyři kilometry od Jiviny, perfektně sedla (říkám, že v tom je koncept!). ..Nic nezačíná, noc stojí spící./ Nic neusíná, pusť AC/DC/ Kde mizí paměť a kam až sahá?/, Dávno a nikde, poslední Praha.

Další silnou osobností scény je Martin Hůla alias Bourek, člověk s až renesančním zápřahem. Bourkova skupina Sporto je hudebně dost teplej elektropop. Co se přístupu týče, je to ale nejvíc punková kapela u nás. Sporto Proho (pozor, vtip), jak si také někdy říkají, dotáhli punkovou poučku „skládá se ve studiu a zkouší na koncertech“ ještě dál. Skládá se, kde se dá. V autě cestou na koncert, v šatně před koncertem. Stačí laptop, možná kytara. Studio je zbytečný luxus. Zkoušet? Na co? Skutečnej hit obstojí i tak. Jejich poselství je jasné. Takhle to může dělat každý. Každý může mít kapelu. Nepotřebujete dementní soutěž talentů, abyste se dostali tam, kam chcete. Nepotřebujete velkou nahrávací společnost. Tohle je mrtvej byznys. Punk model Silver Rocket je prostě spíš o přístupu, než o hudebních stylech. O Bourkových textech pro jeho předchozí kapelu Ememvoodoopöká jsem kdysi tvrdil, že jsou soundtrackem k mýmu životu. Vtipně vypoentované neurčité příběhy z malého města mohly být totiž soundtrackem života kdekoho. Texty Sporto jsou v tomto ohledu důstojným pokračovatelem. Jsou možná jen o trochu poplatnější hitovému potenciálu skladeb. Jsou trochu doslovnější a neposkytují tolik prostoru fantazii. Stejně je to ale pořád váš malej život. Takovou ,,Nacochatu“, si snad musel prožít každý. Ve sbírce jsou texty Emems a Sporto zastoupeny v poměru 11 : 3. Bude tomu tak nejspíš proto, že materiál k prvnímu českému albu Sporto More vznikl až později.

Ondřej Ježek je mistr zvuku. Nahrávky většiny kapel ze scény vyrostly v jeho studiu JáMor. Svět písní jeho alternativně rockové skupiny OTK je místo plné podivného cvakání, klapání, cinkrdlání a krásně čistého zvuku lubovky. Místo čirého, přesto LO-FI zvuku. Ondřejovy texty s tímto kouzelným zvukovým světem dokonale korespondují. Jsou to velice kvalitní hravé básně. Jakmile ovšem okusíte atmosféru mistrovy zvukové laboratoře a jeho sympaticky klidný hlasový projev, jen tak samotná vám ta slova už stačit nebudou.

Skupina Děti deště, to jsou berserkři hluku. Nenadál o nich kdysi napsal: ,,Děti deště vnímám jako nějaký degenerovaný pralidi, co na kytary hrajou pazourkama. A to se mi přesně líbí.“ A je to svatá pravda. Nic nevystihuje Děti deště lépe. Kapela začínala jako industriální těleso a stopy jejich začátků jsou pozorovatelné i v jejich dnešní „bigbítové“ podobě. K brutální hlukové stěně tvoří kontrast lyrické vyvolávání kytaristy a zpěváka Bugrra. Libozvučná spojení slov vyplouvají neznámo odkud. Zdá se, že jsou kladeny do prostoru bez určitého cíle. Jen tak. Kde nejsou stoly/ ani patra/ s pískem v zubech/ drž se prázdná/ za břehem dne/ nad zátěží prachu/ pokloň se mrazu hvězd/ srdcem beze strachu/ Jako stvoření/ i jako tvůrce/ poslední metry cest/ nezastav v půlce. (Duna) Jaký je smysl slov? Je to modlitba, mantra. Je to šamanské vyvolávání. Novodobý prorok vyvolává déšť v industriální poušti a krutá i milující Matka Země poslouchá. V těžišti duše/ žezlo místa/ otec nejistej/ matka jistá. (Matka Země)

Modlitba samozřejmě funguje i bez hudby. Jen mi tam občas chybí Bugrrovo spontání Aaaaaargh, mezi slokami. To je ale věčný problém této recenze. Já většinu té hudby slyšel. Nelze se od této zkušenosti zcela odpoutat. Nemohu být stoprocentním čtenářem. Vstupuji totiž a priori jako posluchač. Pokud si při četbě textů Dětí deště sem tam postesknu nad absencí hudby, u vyloženě hardcore punkových skupin už se z toho stává vážný problém. Ať se snažím sebe víc, texty skupin Balaclava a Innoxia Corpora na mě bez hudby nijak zvlášť nepůsobí. Kulky a pěsti, hardcoreové klišé. Pokud umí Adam Nenadál rozumně dávkovat patos, Banán z Balaclavy ho vylévá na zpocené publikum pod podiem v plných kýblech. V koncertní euforii se to ztratí, ale bez střemhlavé palby bicích a hradby božských riffů je sdělení opravdu míň než poloviční. Z nejlepší skladby Balaclavy Poslední den roku nula se tak stane jen říkačka o lásce k tofu a skupině Black Flag a o tom, že když spadneš, máš se zas postavit. Neoriginální rýmy ,,a tak jsem vstal a šel stále dál/ až došel jsem tam, kde jsem se znovu smál“ v mé hlavě bez hudby opravdu nešlapou.

Skupina Esgmeq je punk´n´rollová legenda z města hříchu (Cheb) a to, co stvořil jejich zpěvák Sisi, považuji za to pravé punkové básnictví. Míra originality není sice příliš vysoká. Sisiho texty, to je jednoduše František Gellner pro 21. století, ale na koncertech „To je smrt, ty vole!“ Esgmeq bohužel již nehrají. Jejich členové se ztratili v končinách moderní džungle, stejně jako Gellner v zákopech první světové války. Na koncertech tedy už ne, ale z desek je to pořád smrt, ty vole! Má milá rozmilá, neplakej. Život už není jinakej.

Když už chci něco říct, proč to neřeknu svým jazykem, že ano. Většina skupin ze sborníku to tak vidí. Jedinou výjimkou jsou Elekročas z Hradce Králové. (texty z angličtinářského období Sporto nejsou do sbírky zařazeny). Slušný anglicky zpívaný hard-core. To je ale tak vše. K hudbě Elektročasu jejich angličtina pasuje. Samotné mě to nijak zvlášť nebere. Dalším „angličtinářem“ je Todd Robert John Nesbitt alias Torr (Wollongong, Unkilled Worker). Todd je ovšem Kanaďan usazený v Čechách. Vyjadřuje se tudíž svým rodným jazykem a není v tom vůbec špatný. Bylo pro mě velkým překvapením, kolik zajímavých myšlenek a témat se za tím jeho noisovým skřekotem skrývá. Anglické texty jsou v knize publikovány spolu s překlady.

Texty hard-coreových legend Michaels Uncle a Chicago I.R.A. už jsou jen třešničkou na dortu. Podtržením kultu. Odkazy Chicago I.R.A. na Ladislava Klímu, Jáchyma Topola nebo Jamese Joyce, to je ten roknrollově omezený, literární rozhled přesně podle mého gusta. Pro tuhle tříakordovou poezii to stačí. Stejně tak, jak si každý může podle sebe definovat punk, může si totiž každý podle sebe definovat poezii. Já nemám univerzální klíč k určování poezie. Kde je ta hranice, kde se písňový text stává poezií? Je každý text poezií? Samozřejmě, přečti návod k ipodu jako báseň, a bude to poezie. Kdo by se s tebou chtěl hádat, vydává se na zbytečnou cestu. Jde o přístup. Tak jako u punku. Budeme-li považovat za poezii každý text, který je jako poezie myšlený, můžeme se dál už bavit jen o jeho kvalitě.

Měl bych to teď nějak shrnout, uvědomuji si však, že jsem se zcela vykašlal na nějaký koncept a na své otázky si odpověděl již na začátku. Většina textů ve „Zpěvu do odposlechu víc“ jsou kvalitní básně. Ta pěkná knížka obstojí jako básnická sbírka. Největší smysl bude mít sice pro skalní fanoušky „scény“, ale pokud vás elektrická kytara vyloženě tahá za uši, nic vám stejně nebrání si sbírku kvalitní české poezie pořídit. Alespoň si uděláte trochu jiný obrázek o českém punku.

Adam Nenadál dávkuje patos po lžičkách jako meducínu, Banán z Balaclavy ho vylévá po kýblech a mně je jasné, že já do tohoto článku nalil minimálně tolik patosu, kolik jsem během psaní vypil kafe a z poslední lžičky odkápne i do závěru. Posadit se k textům českého noise, hc a punku není ztrátou času. Ale až v syntéze literatury a hudby je ta pravá poezie. Pokud se nebojíte postavit se proti zvuku a nakonec plout po jeho proudu, podpořte kapely, podpořte svého lokálního promotéra (stejně už tak prodělává kalhoty) a jděte se podívat na koncert. Tam to totiž teprve pořádně maká! Čtěte básníky hluku. Poslouchejte básníky hluku.