Náš dnešní exkurz do světa 17. a 18. století bude nejspíše zajímat hlavně všechny milovníky krásné literatury, protože skladatelé, kteří spojili osudovým poutem svůj život s hudbou, se mnohdy vůči múze Polymnii dopouštěli nevěry. Ve volných chvílích pilně pěstovali i ostatní druhy umění. A literatura mezi nimi hrála první housle. Dalo by se skoro říci, že obratem o renesančním člověku bychom mohli s klidným svědomím ověnčit i nemálo barokních tvůrců.
Z renesanční tradice přešlo do krve barokního člověka psaní deníků. Až na výjimky jde však o umělecky mělká dílka, která jsou hodnotná spíše jako dobová svědectví. Řadu průměrných zápisků převyšuje deník Johanna Philippa Telemanna (1681 – 1767), který ve zralém věku sepsal veškeré významné okamžiky svého bohatého a úspěšného života v půvabném dílku. Jeho autobiografie vyniká relativní nezaujatostí a neschématičností, je vyšperkovaná pastelovými verši Telemannových básní. Jedna z nich je věnována radosti z uvedení jeho první opery, jiná působivě líčí smrt jeho milované ženy Louisy. Zmiňuje se o zkušenostech s hanáckým lidovým muzicírováním, vypráví žerty z dob svých věčných studií geometrie a matematiky.
Vykročením do světa skutečné beletrie a poezie jsou až estetické výtvory napsané k nejrůznějším příležitostem, nebo texty, kterými skladatel doplnil svou hudbu. Georg Friedrich Händel (1685 – 1759) po smrti svého otce napsal poněkud kostrbatý, ale dojemný a barvitý žalozpěv. Antonio Vivaldi (1678 – 1741) se zas při komponování proslulých houslových sonát Čtvero ročních období opíral o svých dvanáct tématických básní, které líčí průběh roku v přírodě i mezi lidmi.
Největším počinem na poli literárním však zůstávají dvě beletristické práce, které ani v nejmenším nemají vysoké ambice dotýkat se vznešených citů nebo apelovat na obrazotvornost čtenářů. Jedná se o dvě zábavné satiry z rozdílných prostředí a s rozdílným cílem. Představíme obě a začneme chronologicky od té starší.
Uznávaný mistr Johannes Kuhnau (kolem 1660 – 1722) velmi citelně prožíval úpadek domácích hudebních tradic v Německu a statečně se stavěl proti sílícímu vlivu italských umělců. Ve stejném roce, kdy vydal fenomenální skladby pro klávesy – Biblické sonáty, sepsal a dal do tisku také zdařilou a inteligentní satiru Hudební šarlatán (Der musikalische Quack Salber, 1700). Hlavní hrdina, vychytralý a líný Němec, si poitalští jméno a jako Caraffa se snaží dosáhnout pověsti hudebního génia. Má to dobře spočítané a nějaký čas se mu skutečně daří vodit drážďanské publikum za nos. Měšťané, lační každého italského umělce, mu předkládají výhody hudebního řemesla na stříbrných podnosech. Jenže záhy se Caraffova lež provalí, kantoři a hudebníci jej přistihnou, že neumí ani komponovat, ani hrát, vysmějí se mu a z talentovaného umělce Caraffa je opět jen Theuer Affe (drahý opičák – což byla přezdívka jeho otce).
Druhá práce vyšla z pera italského operního skladatele Benedetta Marcella (1686 – 1739) v roce 1720 jako anonym. A není se čemu divit, protože Divadlo podle módy (Il teatro alla moda) je nekompromisní kritikou celého tehdejšího neapolského operního světa se vším, co k němu patří – od natvrdlých skladatelů, přes nerudné a lakotné operní ředitele, až po protekční zpěvačky a jejich hubaté matinky. Marcello, na rozdíl od Kuhnaua, jenž hodlá čtenáře napravit podobným způsobem jako Swift Gulliverovými cestami, čtenáře baví od první stránky až do té poslední. Jeho kritika zaměřená na konkurenta Antonia Vivaldiho, málokdy přesáhne hranici slušnosti a zůstává nakloněna slzám smíchu, nikoliv vzteku nebo lítosti.
Na závěr pár slov k literárním pramenům: zevrubnější popis i úryvky z deníku Telemanna, ze satiry Johanna Kuhnaua, získáte z knihy Romaina Rollanda – Hudebníkova cesta do minulosti. Ukázky z Händelovy básně a korespondence naleznete v monografii Pavla Polky – Triumf času a pravdy – a konečně práce Benedetta Marcella – Divadlo podle módy – vyšla v českém překladu v roce 1970.
