Cíle práce:
Ve své práci se budu snažit aplikovat tři pohledy na pornografiií na selekci devíti hardcore krátkých textů, které jsem získal na internetu. Cílem práce bude názorně prozkoumat, do jaké míry uvedené teze korespondují s obsahem textů, případně se zabývat příčinami, proč tomu tak je či není. Tři názorové platformy, ze kterých budu vycházet, jsou feminismus, psychoanalýza a skupinový výzkum reprezentativního vzorku konzumentů pornografie.
Co je to pornografie?
Předně bych chtěl upozornit, že mým cílem není zkoumat pornografické či erotické motivy v literatuře, ale rád bych se soustředil na pornografii čistou a ničím neředěnou. K tomu je však nejprve nutné vyrovnat se s pojmem „pornografická literatura“
Zde také narážíme na první problém. Samotný pojem, ač latinského původu, vznikl jako složenina pravděpodobně až v devatenáctém století. Isabel Tangová, která zkoumala vztahy erotiky a pornografie, tvrdí, že rozdíl mezi těmito kategoriemi je čistě utilitární. Pornografii samu o sobě tedy zcela přesně definovat nemůžeme, protože o zařazení předmětu rozhoduje proměnlivý kontext. Tangová dokonce tvrdí, že v případě úplné společenské akceptace pojem pornografie ztrácí smysl.
Pro naše účely jsem vybral definici, která možná není zcela přesná a vědecká, nicméně našim potřebám bude stačit. V angloamerickém kontextu se v těchto případech mluví o definici kachnou (tedy, když to vypadá jako kachna a kejhá to jako kachna, bude to kachna). Tangová uvádí trefný příklad, když poukazuje na jistou nevyhnutelnou rozestřenost hranic této definice: „Lidé se mohou přít o jasné hranici mezi časopisem hlavního proudu pro dospívající Bravo a specializovaným časopisem pro dospělé Anal Teens. Jen omezený a zvrácený člověk by ale mohl prohlásit, že Bravo je pornografický časopis a Anal Teens není.“
Internet jsem jako klíčové médium (ačkoliv zdaleka ne jediné) zvolil proto, že je pro šíření pornografického obsahu ideální, a to hned z několika důvodů. Předně snižuje možnost sociální diskreditace konzumenta na minimum. Obsah, který konzument vyhledává, tedy není zkreslován případnou společenskou nepřijatelností. Dalším důvodem je absolutní kontrola konzumenta nad obsahem. Pomocí hypertextového vyhledávání může vyhledat přesně tu kategorii, na kterou je momentálně naladěn, a to v časovém horizontu desetin vteřiny. Posledním důvodem, proč se věnovat internetu, je jeho absolutní konkurenční prostředí. Aby mohla internetová pornografická literatura fungovat, musí, jak to popisuje v obecně přijímaných tezích Marshall McLuhan, přijmout způsob, jakým je člověk navyklý konzumovat medium. Výsledný text tedy nutně reflektuje nejaktuálnější způsoby vnímání daného předmětu studia.
Výběr textů
Snažit se postihnout vybrané téma v celé jeho šíři, se ukázalo být naprosto nezvládnutelné. V tištěné podobě neexistuje edice, která by se soustavně věnovala neuměleckým textům pornografického obsahu, zatímco internet, který je nejotevřenějším mediem, se ucelenému popisu vzpírá už ze své podstaty. Rozhodl jsem se proto vytvořit krátký, ale pokud možno reprezentativní výběr textů, které bych mohl pro účely studie použít. Jedná se vlastně o selekci ze specializovaných serverů, které nabízejí hardcore povídky, bez ohledu na to, zda jsou otevřené tvorbě zvenčí anebo jestli texty vybírají z uzavřených kruhů kolem serveru. Při výběru jsem přihlížel ke čtenářskému hodnocení textů, jinými slovy, když server podporoval uživatelské hodnocení, vybral jsem text s největším počtem hvězdiček. Přes velmi omezený výběr věřím, že se mi podařilo zachytit převažující tendence internetové pornografické hardcore literatury.
Krátké vysvětlení snad ještě zaslouží pojem hardcore. V kontextu pornografie tento termín neoznačuje extrémní kategorii, ale naopak označuje hlavní proud. Úkolem tohoto pojmenování je především vymezení vůči pornografii s přívlastkem „soft,“ která představuje okleštěnou verzi pornografie a která se pak v této učesané formě může vysílat v celostátní televizi, v literární podobě pak prodávat jako červená řada románů pro ženy.
Předtím, než se budu věnovat samotným teoriím, myslím, že by bylo vhodné vytvořit krátké shrnutí zkoumaných textů. Jedná se o devět povídek v rozsahu jedné až tří stránek formátu A4, tedy vcelku krátké práce, které jsou dobře čitelné v těkavém internetovém prostředí. K samotné „akci“ většinou dochází přibližně po první třetině narativu. Ta je většinou vyplněna popisem povětšinou velmi banálních okolností, které mají zjevně nabudit dojem věrohodnosti a autenticity. Děj se proto neodehrává v exkluzivních kulisách, nýbrž vyhledává nejnižšího společenského jmenovatele. Čtenář těchto textů je tedy svědkem situací, kdy rodiče nejsou doma, kdy kamarádka slaví narozeniny, spolubydlící se koupe, popřípadě je nachytán při masturbaci u počítače.
Z celkového počtu devíti povídek, pět bylo heterosexuálních, tři lesbické a jedna se věnovala gay tématice, což mě poněkud překvapilo, protože jsem vyhledával na mainstreamových serverech. Lesbický sex se objevoval i ve dvou povídkách s převažující heterosexuální tematikou.
Až na jeden byly všechny texty vyprávěné Ich formou. Vypravěčem byly třikrát ženy a pětkrát muži. V povídkách s heterosexuální tématikou byla vypravěčem žena pouze jednou. Pokud jde o rozdělení aktivity, iniciativa byla překvapivě genderově vyvážená a to jak z hlediska obsahu, tak z hlediska formy (běžné užívání aktivních tvarů sloves pro činnost, kterou provádí žena na muži a obráceně, muži byli často v roli pasivní i z hlediska gramatických tvarů). Násilí na ženě bylo pácháno pouze v jediné povídce a to nijak brutálně (krátký výprask opaskem).
Video a literatura
Současnému internetu podle všech dostupných výzkumů dominuje pornografie (vedle Britney Spears, kterou ovšem například Jan Stern považuje za exemplární objekt fetišistické touhy). A pornografii zase video. Abychom si ukázali, jakým způsobem dominantní formát videa ovlivňuje podobu pornografické literatury, je třeba se nejprve podívat na vývoj a současný stav obou forem.
Literatura, kterou bychom podle dnešních měřítek mohli považovat za nositele pornografického obsahu, se objevuje již v antice (Kdyby Satiricon nebyl kulturním dědictvím, jeho pedofilní pasáže by mohly být zákonem zakázané). Její forma se však stále vybrušovala. Zároveň s tím, jak byly obscénní prvky vytlačovány z hlavního literárního proudu (nejcharakterističtějším příkladem budiž ještě ve dvacátém století cenzurovaný Dekameron), dochází k rozvoji pornografického románu a pornografické povídky, přičemž pornografický román bývá nejčastěji složen z více navzájem dosti podobných epizod, které jsou zastřešené příběhem. Dobrým příkladem mohou být epizodické Mussetovy Vášnivé noci. V podobě krátké povídky se pornografie bez větších proměn usídlila na internetu a daří se jí zde dobře, především díky práci anonymních amatérů.
Filmová historie je oproti tomu pochopitelně poněkud kratší, ale o to zajímavější. Pornofilmy se totiž objevily již na samotném úsvitu média, v němé éře. Až do sedmdesátých let zůstával pornofilm prakticky v undergroundu ve formě krátkých amatérských filmů. Zato léta sedmdesátá přinesla nástup naleštěného, dobře natočeného dlouhometrážního filmu plného hvězd. S nástupem videa se radikálně proměnil i pornofilm. Vrátil se kvůli široce dostupné výrobní technologii ke svým amatérským či poloamatérským kořenům. V bouřlivém konkurenčním prostředí přibylo také snímků, které uspokojovaly ty nejvýstřednější choutky. Internet pak proměnil pornografii od základu. Pornofilm se stal kratším. Zcela vypustil jakoukoliv narativní linii a soustředí se pouze na samotný akt, který bývá zachycen v klipech o délce tří až dvaceti minut. Nemívá předehru ani dohru a najít extrémní materiál je otázkou několika vteřin.
Jakým způsobem médium, tedy internet, ovlivnilo literární pornografii? Zatímco video se od základu proměnilo především kvůli maximální intimitě, možnosti okamžitě zvolit, a nutnosti udržet pozornost oproti neustálému toku informací, literatura se zdá být snad až na jistou stručnost zcela nedotčena. Otázkou je, jak je něco takového možné. Proč internet vyextrahoval z filmu pouze bezprostřední akt a u povídek bývá průměrně třetina věnována průvodním okolnostem? Dalo by se snadno odpovědět, že tento nepoměr je způsoben odlišnými způsoby, jakými vnímáme video a text. Zdá se, že tento argument by obstál ve světle feministické a psychoanalytické teorie, která tvrdí, že rozkoš je ve filmu způsobena vizuální slastí, nikoliv vzrušením z narativu. David Loftus ve svém výzkumu však přichází s názory, v jejichž světle by věc nemusela být až tak jednoznačná,
Feminismus
Feministické hnutí se pornografií začalo zabývat především v sedmdesátých letech minulého století a jeho boj s masmédii nebyl zcela neúspěšný. Především kvůli nátlaku amerických matek došlo v televizi a v kinematografii k výraznému poklesu množství zobrazované obscenity a násilí. Pornografický průmysl reagoval hbitým přesunem na neomezovaný formát videa, placené kabelové televize a nakonec i na internet. Na pornografii existují z hlediska feminismu v zásadě dva pohledy. Jeden vychází ze sociální analýzy a druhý analyzuje pornografii za pomoci psychoanalýzy.
V rámci sociologického pohledu můžeme vydělit jakousi feministickou verzi marxismu. Tento pohled je velmi radikální, nicméně je velmi těžké s ním polemizovat. Pro tuto linii je pornografie pouhým vyvrcholením patriarchální dominance muže nad ženou. Jedná se jenom o jeden z projevů, kterým muži dávají najevo to, že žena je pro ně pouhým kusem masa, pouhým otrokem. Zobrazení ženy jako těla, něčeho, co postrádá znaky humanity, dává mužům ospravedlnění pro jejich nadvládu a udržuje tak v chodu tisíciletý systém podřízení ženy ve falogocentrickém režimu.
Zde si také můžeme ukázat, jakým způsobem se feministický diskurs vymezuje vůči způsobu, jakým je pornografie problematizována v „mužském světě. “ Feministické rozpravy totiž zcela obcházejí tradiční mužské dělení v rovině liberalismus/ konzervatizmus. Podle Laury Lederer není možné pornografii chápat liberálně jako produkt sexuální revoluce, ani ji není možno kritizovat z konzervativní pozice jako obscenitu, která nahlodává morálku společnosti. Pornografie je podle ní nosným prvkem agendy vedoucí k celospolečenskému násilí na ženách.
Druhá větev sociologické kritiky pornografie je poněkud konkrétnější, více orientovaná na bezprostřední zkušenosti. Náplní této kritiky je v zásadě tvrzení, že pakliže muže vzrušuje sexuální násilí v pornografii, není možné vyloučit, že muži začnou tyto choutky chtít uspokojit i v praxi. Pornografie ukazuje násilí na ženách jako normativní sexuální metodu. Argumentem je těmto feministkám zvyšující se počet sexuálně motivovaných deliktů v okolí San Franciska. Hlavním terčem pak byla Jane Birkin (dnes známá spíše pro módní kabelku „birkinku,“ kterou nabízí značka Hermés), která v časopisu Playboy propagovala v rozhovoru a na fotkách masochistickou techniku „bondage.“ V exkluzivní obrazové příloze pózovala spoutaná a uhozena mužem do tváře.
Tyto dva základní proudy ovšem od sebe nejsou nijak pevně odděleny. V rozhovoru odpověděla jedna z představitelek hnutí WAVPM (Women Against Violence in Pornography and Media) na otázku, zda odsuzuje i nenásilnou pornografii takto: „Ano! Banální pornografie objektivizuje ženské tělo. Právě objektifikace vede ke znásilnění. Žena potom není viděna jako lidská bytost, ale jako předmět.“ Vidíme tedy, že ačkoliv hnutí WAVPM bojovalo především proti bezprostředním dopadům, které může pornografie mít, jeho krajním východiskem byla ideologie, která odsuzovala pornografii jako princip.
Novější proudy feminismu se již na pornografii dívají i poněkud smířlivěji, ačkoliv starší radikální názory zdaleka nevymizely. Phillis Chester například uvádí, že pornografie je škodlivá především pro muže samotné a to proto, že je nutí přijímat stereotypy a vyvolává v nich komplexy méněcennosti. Například muž přirozeně submisivní může po konzumaci tradiční pornografie cítit stud za svoji náturu. Podobně dominantní ženy mají kvůli umělým stereotypům pornografie strach chovat se přirozeně.
Alice Walker zase poukazuje na to, že způsob, jakým muži a ženy vnímají pornografii, se zásadně liší. Ve své stati „Porn,“ která je mimochodem pozoruhodným narativně vědeckým útvarem, představuje muže jako osobu s rozvinutějším abstraktním myšlením, která je schopna vyextrahovat z pornografického filmu momenty, které jsou pro něj předmětem sexuálního vzrušení. Pro ženu je ale problém vnímat sexuální akt bez předchozích souvislostí a konsekvencí. Chápe pornografii spíše analyticky a ta jí nijak nestimuluje a nevzrušuje.
Z podobných důvodů některé feministky ostře odsuzují zobrazování lesbického sexu ve filmech určených pro muže. Charlotte Bunch tvrdí, že je v podobných filmech lesbický sex zdeformován tak, aby vyhovoval mužské představě a volá po zjednání nápravy v podobě pornografického materiálu s realistickým lesbickým sexem.
Laura Mulvey je feministickou průkopnicí psychoanalytické analýzy aplikované na způsob, jakým na lidi působí vizuální podněty. Ve své známé studii Visual pleasure and narrative cinema přišla s velmi důležitým pojmem „male gaze,“ který je v kontrastu s pojmem “look“, nezaujatým a analytickým pohledem. Výchozím zážitkem je pro ni moment, kdy se člověk poprvé spatří v zrcadle. Toto jeho zdánlivě hmotnější „já“ je pak předmětem sebeidentifikace. Ve filmu se podobným způsobem divák zároveň ztotožňuje s hlavní postavou a zároveň děj sleduje zvenčí.
Rozdíl mezi mužským a ženským pohledem je dán (kromě kulturní podmíněnosti, kdy hrdiny jsou většinou muži) připomenutím kastračního komplexu, který obraz ženy vyvolává. Aby muž obešel tento základní strach, mění jeho původce buď na skopofilickou fetiš (uspokojuje se tedy pohledem na ženu jako rozkouskovaný objekt v četných detailních záběrech), anebo se brání vouyerismem, který bývá spojený se sadistickým pohledem. Takový divák je uspokojen plynutím narativu, jehož násilným hybatelem je muž. Žena se stává objektem: Bytostí-pro-pohled.
Feministický pohled v textech
Pakliže se ve vybraných textech snažím najít prvky, o kterých mluví feministická kritika, není to těžké. Na druhou stranu, s mnohými motivy jsem se nesetkal a jiné nebyly tak časté, jak by se podle silné kritiky dalo očekávat. Zdá se tedy, že některé praktiky, považované za násilné a extrémní, byly v sedmdesátých letech středem pozornosti spíše proto, že se poprvé objevily na očích širší veřejnosti, než proto, že by byly normou.
Například násilí na ženě se vyskytuje pouze v jedné povídce. Nedá se tedy říci, že by explicitní násilí na ženě bylo hlavním hnacím motorem mužského požitku. Na argument, že každý motiv ženy proniknuté mužem se dá chápat jako akt násilí a pokoření, se dá ovšem odpovědět jen s obtížemi (konec konců, je to tvrzení dosti vágní). Pravdou je, že zdrojem slasti ženy je v povídkách až na výjimky penis, případně nějaká jeho umělá náhrada. I dvě ze tří lesbických povídek pak tematizují lesbický sex pouze jako náhradu za muže, který momentálně není dostupný. Takováto zápletka pak nikterak neohrožuje pozici muže jako klíčového sexuálního hybatele.
Lesbický sex je zobrazen často velmi nerealisticky. Bývá součástí masové orgie jakožto doplňková činnost, kdy tu hlavní obstarává muž. V jedné z lesbických povídek se pak celé dívčí družstvo ukájí s pomocí náčiní původně určeného ku hře stolního tenisu. Není divu, že něco takového pobuřuje lesbické aktivistky, protože podobný způsob vyprávění může snadno vyvolávat sexuální stereotypy. Na druhé straně se jedna z povídek zabývá svízelemi spojenými s „coming out“ a povzbuzuje ženy k sexuální otevřenosti. U některých textů tedy snad můžeme počítat i s pozitivním působením a s dodáním odvahy.
Na obranu mužství lze říci snad jen to, že v žádné z povídek nešlo pouze (a někdy dokonce ani v první ředě) o mužský orgasmus, ale že ve všech osmi povídkách, ve kterých figurují muži, jsou ženy zcela uspokojeny a k prováděné činnosti se staví vesměs kladně. Muži v povídkách navíc nemusí být nutně ti sexuálně zkušenější, ale je možné setkat se jak s panicem, tak se zkušeným „mačem.“ To samé platí o ženách. V povídkách nebyl převážně uplatňován stereotyp zasvěcované panny. K nalezení byly jak ženy zcela zkušené a zhýralé, tak třináctileté lolitky, ale i ženy se zcela průměrnou sexuální aktivitou.
Pokud jde o male gaze, musí být teorie, která se týká především filmového umění, poněkud přizpůsobena literatuře. Můžeme si ale domýšlet, že převažující Ich forma je spíše znamením snahy hledat identifikaci s postavou, nežli se na ni dívat jako na objekt. Jako zdroj male gaze tedy můžeme posuzovat pouze takové momenty, kdy se vizuální vjem stává zdrojem rozkoše pro narativní subjekt. I když však nebereme jakýkoliv druh pornografie jako principielní objekt male gaze, prvků, které mají něco společného s voyeurismem, je v povídkách více než dost.
Téměř v každé někdo někoho pozoruje. Dochází k tomu nejen při hromadné souloži, ale objektem vizuálního požitku bývá začasté sledování pornografie na videu (čtenář se tak ocitá v situaci, kdy čte pornografii o sledování pornografie) či pouhé sledování objektu touhy, který je nejprve parcializován a tyto části jsou pak zdrojem fetišistické slasti (například dlouhé popisy vnadného poprsí jedné z postav). Zdá se tedy, že domněnka Mulveyové, že důležitým prvkem slasti vyvolané pornografií je posesivní mužské zírání, se dá úspěšně vztáhnout i na kategorii pornografie literární. Je ovšem nutno podotknout, že objektem nemusí být nutně žena. V povídce se dvěma gayi (a i v jiných povídkách či filmech) je s mužským tělem zacházeno velmi podobně jako se ženským, aniž bylo považováno za ponižování lidské bytosti na nehumánní objekt.
Psychoanalýza a kritika Mulveyové
Jestliže Mulveyová definovala své pojetí male gaze s pomocí psychoanalýzy, populární český freudiánský kulturní sémiotik Jan Stern užívá v polemice té samé metody, aby ukázal, že male gaze není prostředkem mužské moci nad ženou, nýbrž že je jevem, který symetricky uspokojuje přání obou pohlaví.
Základní teze Stern vyložil v článku Proč se ženy nedívají na gayporno. Argumentuje v zásadě ve dvou rovinách. Je toho názoru, že všeobecně lidská pozice vůči médiu je submisivní. Tvrdí, že médium přijímáme a pod jeho dominantním vlivem se neztotožňujeme pouze s muži, ale koříme se také ženám, jako jsou Xena, Brutální Nikita či Charlieho andílci. Žena tedy nemusí být nutně zobrazována jako pasivní příjemce či pouhý motiv děje. Vztah k médiu je tedy důležitější než konkrétní charaktery.
I pokud však přijmeme teze, se kterými operuje Mulveyová, Stern nabízí zdroje slasti, které jsou čistě ženské a není k nim zapotřebí male gaze. Pakliže je totiž mužská slast poháněna voyeurismem, slast ženská má kořeny v odvrácené straně voyeurismu, v exibiconismu. Stern se tedy s Mulveyovou shoduje v popisu mužského pohledu, ale dodává, že žena se identifikuje s objektem tohoto pohledu a z vystavování se jeho působení čerpá slast. Tímto Stern také ukazuje, z jakého důvodu v ženských časopisech pózují ženy, a nakonec si odpovídá i na otázku z titulu své eseje. Ženy se nedívají na gayporno proto, že se v něm nemají s kým identifikovat. Muži naopak lesbickou pornografii vyhledávají, protože pohled je pro ně klíčem k slasti.
Zde by výklad Sternových názorů mohl končit, ale byla by to škoda, protože otázkám spojeným s feminismem a sexualitou se Stern věnuje častěji a jeho polemické názory stojí za připomenutí alespoň pro zajímavost. Ve feministických článcích se například často objevují tvrzení o nekalém vlivu pornografie na vývoj osobnosti, který se odráží v rostoucím počtu sexuálních deliktů. Stern však toto obvinění dává do širších souvislostí a připomíná, že devět z deseti násilných trestných činů je vykonáno muži na mužích. Argumenty feministek tedy mohou být důsledkem mnoha proměnlivých faktorů, jako je například celkový nárůst zločinnosti, přibývající počet žen, které v důsledku emancipace chodí samy po setmění atd… Pavel Janáček, který se zabýval recepcí brakové literatury ve čtyřicátých a padesátých letech, uvádí, že detektivní a westernová literatura byla totalitárními režimy podrobena restrikcím proto, aby nekazila výchovu mladých čtenářů. Zdá se tedy, že víra ve čtenářovu neschopnost odlišit médium od reality je jen těžko vykořenitelná. Isabel Tangová například popisuje, jak Britské muzeum odmítalo zveřejňovat exponáty (původem převážně z antického Řecka) z „tajných sbírek“, aby prostřednictvím BBC nedocházelo k morálnímu úpadku britských občanů.
Pokud jde o dokládání Sternových tezí ve vybraných textech, se zlou jsem se potázal. Zatímco pro Mulveyovou mluví nesčetné tématizace šmíráckého pohledu, který dává postavě zakusit vzrušení, ani jednou jsem nenalezl zmínku o tom, že by vystavení se pohledu přinášelo ženě nějaký druh uspokojení. Samozřejmě, toto nemůžu považovat za nějaký definitivní důkaz. Stern se ve své analýze zabývá konzumenty, nikoliv postavami, takže zajímavější výsledky by mohl přinést až případný dotazníkový výzkum. Metoda, kterou jsem pro tuto práci zvolil, však neprokázala, že by Sternovy teze v tomto ohledu nějak výrazně korespondovaly s realitou.
David Loftus a mužský pohled na věc
Zatímco Jan Stern usiloval o relativizaci antipornografických argumentů Mulveyové, se společenskou frontou se rozhodl polemizovat ceněný žurnalista David Loftus. Jeho hlavní výhradou vůči tvrzením Dworkinové a MacKinnanové je fakt, že zatímco jejich teorie se týkají výhradně chování mužů, samy nikdy doopravdy nezkoumaly způsob, jakým muži vnímají pornografii. Loftus proto přišel s výzkumem, kdy se sto padesáti konzumentů internetové pornografie dotazoval na různé aspekty spojené s jejich vlastním užíváním pornografického materiálu. Výsledky svého výzkumu pojal jako velmi ostrou polemiku a vydal je pod názvem Watching Sex – How men really respond to pornography.
Předně je třeba si uvědomit, že Loftusův výzkum je velmi problematický v tom ohledu, že respondenty vybíral sám autor a z výsledků cituje pouze to, co si sám vybral. Jeho výběr nemusí být zcela reprezentativní a vzorek respondentů není veliký, ačkoliv šlo o muže několika národností a nejrůznějších sexuálních orientací a preferencí. Přesto jsem se rozhodl vyjít z jeho díla, protože bez ohledu na absolutní verifikovatelnost přináší podle mého názoru velmi přínosné pohledy na pornografii a především na způsoby její recepce.
Loftus brojí proti feministickému pohledu hned na několika rovinách. Za velmi podstatný aspekt, ačkoliv v knize není tolik akcentovaný, považuji snahu rozbití pojmu „muž.“ Autor se snaží na mnoha příkladech poukázat na to, že nelze mluvit o mužích jako o homogenní skupině, o držitelích „moci“, jak je popisuje Dworkinová. Respondenti jeho výzkumu ukázali velmi široké spektrum zájmů, které odporovalo rozšířeným stereotypům. Tato diferenciace se týkala preferovaného média, způsobu zobrazení, vzhledu aktérů či samotné jejich činnosti. Nejdůležitější ale byly různé způsoby, jakými muži pornografii vnímali. Vyskytly se sice takové případy, na které se docela hodí popis „male gaze.“ Velká část respondentů nicméně nevnímala pornografii jako voyeuristický výjev pro nezainteresovaného pozorovatele, nýbrž cítila potřebu vcítit se, být součástí děje.
Velmi podnětné jsou i odpovědi, které Loftus získal, když se dotazoval na hodnocení současného stavu pornografie. Většina respondentů vyjádřila nespokojenost s její kvalitou v širším slova smyslu. Jejich zdůvodnění jsou bezesporu překvapivá a jen málo, pokud vůbec, korespondují s tvrzeními feministek. Právě to, co feministky považují za samotnou podstatu pornografie, bývá označováno za nudné a málo vzrušující.
Ano, řeč je o objektifikaci ženy. Pakliže něco dotazované muže nechávalo chladnými, byla to žena jako objekt. Naprostá většina dotazovaných považovala iniciativu ženy a její kladný přístup za nejvíce vzrušující faktor. S tím také koresponduje převážný nezájem o sadistické techniky, které feministky používají jako hlavní argument, když mluví o ženě jako o objektu. Respondenti se sice většinou s podobným druhem pornografie setkali, ale už ho více nevyhledávali. Naopak, všeobecně převládal názor, že nejpřitažlivější je žena, když užívá vrcholné rozkoše, nikoliv, když je předmětem mužova uspokojení. Při konzumaci pak nikoho povětšinou nezajímalo, co při souloži zažívá muž a zda dojde vyvrcholení. Nejde tedy o obraz muže uspokojujícího se na ženě, ale uspokojujícího ženu. Podle Loftuse zkrátka muži v pornografii nevnímají ženu jako objekt, či přinejmenším nevnímají ženu jako objekt více, nežli cokoliv jiného. Loftus totiž rozebírá pojem objektifikace a podle jeho názoru se jedná o jeden z elementárních myšlenkových procesů, který každodenně používáme. Jako příklad uvádí holčičku, která si hraje s panenkou, dívku, jež má v peněžence fotku svého milého, či prodavače vstupenek do biografu, který je pro nakupující v podstatě jenom živým strojem na vstupenky.
Dalším častým argumentem feministek je to, že ženy bývají v pornografii redukovány na jednotlivé orgány a žena zde nefiguruje jako celek, jako živá bytost. Loftus nezakrývá fakt, že přinejmenším filmy bývají točeny jedinou kamerou a obsahem jsou až dokumentárně názorné záběry pohlavní orgánů. Přesto dotazovaní mužové nebyli v tomto směru jednotní. Veliká část se jich dokonce shodovala na tom, že na samotném vyobrazení ženských genitálií není nic moc vzrušujícího. Respondenty totiž více než samotná technická stránka věci zajímal celkový prožitek a uspokojení, které spolu aktéři sdílejí. Snad by nebylo zbytečné připomenout na tomto místě třídění M. Foucaulta na „ars erotica“ a scientia sexualis.“ Jakkoliv se Foucault pohybuje v diskursu historicko-mocenském, pro rozdělení mezi objektivizovaným uchopením a intuitivním požitkem jsou jeho pojmenování snad také použitelná.
Výzkum a literatura
Vysledovat mnohé jevy, na které Loftus poukazuje, nebylo vůbec těžké. Literatura, kterou jsem zkoumal, ačkoliv jejími čtenáři budou pravděpodobně ponejvíce muži, byla učiněnou přehlídkou aktivních, vášnivých žen, které se nebály vyjádřit svoji sexualitu. V povídkách je to velmi často žena, kdo se chápe iniciativy, je zkušenější a má větší sexuální apetit. Naopak, zdá se, že je to ženská touha po slasti, která je hnací silou většiny povídek. Jedinou opravdovou výjimkou byla próza popisující výlet fotbalového mužstva, který se zvrhne v orgie s nezletilými dívkami. Je možné si všimnout, že popisu ženského orgasmu je obecně věnováno daleko více prostoru, nežli popisu toho mužského.
Dalo by se dokonce tvrdit, že žena byla častěji zobrazována jako sexuálně dominantnější. Některé z povídek například pojednávají momenty, kdy je muž fyzicky vyčerpán a není schopen pokračovat v aktu, takže je vyměněn za jinou osobu. Opravdu mi nepřipadá, že by žena byla v takovémto textu popisovaná jako podřadný sexuální objekt. Co bychom potom teprve měli tvrdit o onom vyčerpaném a bez větší diskuse nahrazeném muži?
Literatura a internet
Konečně je čas na to položit si otázky, z jakého důvodu vedle pornografického videa přežívá i pornografická literatura, a proč se tato literatura nepřizpůsobila internetovému médiu stejně jako video. Ponechme stranou banální zdůvodnění jako je například to, že pornografické povídky jsou pro osoby s pomalým připojením, a fakt, že jejich výroba je pravděpodobně stále ještě lacinnější nežli tvorba videa. Vodítkem nám mohou být preference respondentů Loftusova výzkumu, kterým často vadilo video bez kontextů, bez citového zaujetí a bez vnitřního prožitku. Pokud tedy pro muže není vzrušující objektivizace ženy, ale spíše její vzrušení a požitek, literatura může být v mnoha případech vhodnějším médiem. Ich forma dovoluje detailně analyzovat pocity aktérů, kterými koneckonců byly ženy v překvapivě velkém počtu případů. Pro literární formu hraje i to, že relativně dlouhé (oproti videu) úvodní sekvence představily hlavní, převážně všední a věrohodné „hrdiny“ těchto povídek, což přímo kontrastuje se sterilní anonymitou, se kterou se můžeme běžně setkávat u internetových video nahrávek.
Pornografickou literaturu je také snažší spojit s kvalitním čtivem. Jeden z respondentů Loftusova výzkumu považoval za velmi vzrušující čtení Jméno růže od Umberta Eca. Tvrdil, že působivost sexuální vložky je umocněna kvalitní literaturou, takže samotný akt vyplývá z děje a není pouze fragmentem na jedno použití. Tento respondent si také postěžoval, že velká část pornografické literatury je psána velmi špatně, časté chyby čtenáře ruší a vzrušení se nedostavuje (z vlastního výzkumu mohu potvrdit, že někteří autoři nezvládají ani běžnou shodu podmětu s přísudkem). Mnoho mužů z Loftusova výzkumu si spojovala svá první pornografická setkání s literaturou, která je veřejně doustupnější dostupnější než video či časopisy. Otázkou ovšem zůstává, zda Pod střechami Paříže Henry Millera či Filosofie v budoáru od de Sada jsou tou pravou četbou pro první informace o sexu.
Na tomto místě je možná vhodné opět zmínit Isabel Tangovou. Ta často připomíná názor, že ve chvíli, kdy pornografie přestane být skrývanou a oddělenou od zbytku umění, stane se opět součástí hlavního proudu a samotný pojem pornografie ztratí smysl. Můžeme si všimnout, že obsahem pornografie je právě to, co bývá z konvenčního umění vyloučeno a obráceně, v pornografii povětšinou nalezneme jen minimum kontextu. Podle Tangové je toto rozdělení pouhým společensko-kulturním konstruktem, který brání přirozenému stavu věcí, jak ho známe z antického sochařství, Boccacciovy a Rabelaisovy prózy anebo jak ji popisuje Henry Miller v podnětné eseji Svět Sexu.
Závěrem
Ve své krátké stati jsem zkoumal tři pohledy na pornografii a z jejich perspektivy jsem se snažil nahlédnout vybrané pornografické texty a případně nalézt společného jmenovatele. Bohužel, ukazuje se, že vybrané názorové skupiny k sobě mají velmi daleko a přijít s nějakou shrnující syntézou bylo nad mé schopnosti. Pornografický diskurs je však stále v pohybu. Kdysi přelomové názory Dworkinové a Mulveyové jsou dnes již velikou částí feministek považovány za přežitek. Sternovy názory jsou stále spíše kuriozitou a jejich uplatnění v praxi bude jen velmi obtížné. Možnosti výzkumu, tak jak jej provedl David Loftus, jsou sice slibné, ale zvolenou metodou i velmi omezené a jen stěží je možné považovat je za objektivní. Další podnětné názory ovšem vznikají tam, kde staré končí. Již několik let jsou k dispozici velmi zajímavé studie, které se zabývají ženami jako konzumentkami pornografie. Nově vznikají studie a výzkumy, které se věnují kybersexu, tedy interaktivní on-line pornografii. Jsem také přesvědčen, že nevšední výsledky by mohly přijít z oblasti evoluční psychologie, která se již nyní v populární formě často zabývá nejrůznějšími aspekty sexuality Na kvalitní práci, která by se z tohoto pohledu zasvěceně zabývala pornografií, však zatím čekám marně.
Stefan Segi
Použitá sekundární literatura:
Isabel Tangová: Pornografie (2003, BB art)
David Loftus: Watching sex (2002, Thunder´s Mouth Press)
Michel Foucault: Dejiny sexuality (2003, Hermann a Synové)
Jan Stern: Totem, incest a odkouzlení buržoazie (2007, Malvern)
Jan Stern: Média, psychoanalýza a jiné perverze (2006, Malvern)
Miller, Henry: Svět Sexu (1995, Concordia)
Pavel Janáček: Literární brak (2004, Host)
Rodger Streitmatter: Sex Sells – From Repression to Obsession (2004, Westview Press)
Články:
Jan Stern: Ženský masochismus a čtyři druhy homosexuality in Anální vesmíry (2008 Malvern)
Alice Walker: Porn
Amber Hollibaugh: Sexual Silences in Feminism
Andrea Dworkin: Against the Male Flood: Censorship, Pornography and Equality
Všechny tři in Drucilla Cornell: Feminism and Pornography (2000, Oxford University Press)
Laura Lederer: Introduction, Questions We Get Asked Most Often
Charlotte Bunch: Lesbianism and Erotica in Pornographic America
Phyllis Chester: Men and Pornography: Why They Use It
Všechny tři in Laura Lederer: Také Back the Night: Women on Pornography (1982, Bantam Books)
Marshall McLuhan: Medium is a Message
Laura Mulvey: Visual Pleasure and Narrative Cinema
Obě in M. G. Durham: Medium and Cultural studies – KeyWorks (2001, Blackwell Publishing)
