Velmi silně na mě zapůsobila Cesta od Cormaca McCarthyho. Vyšla už vloni, ale ke mně se dostala až letos. V anketě Lidových novin „Kniha roku“ o ní přejně psal Václav Klaus a to mě spíš odrazovalo, nicméně mnozí mí přátelé knihu doporučovali, a pak mi ji kdosi půjčil. Dnes si myslím, že tu recenzi panu prezidentovi asi někdo napsal, každopádně se mi nezdá kompatibilní s jeho názory. McCarthyho Cesta vede zemí, která prošla blíže neurčenou globální katastrofou. Obloha je stále zatažená, je zima, tu a tam zbytky šedého sněhu, všudypřítomný marasmus. Civilizace přestala v podstatě existovat. Zbytky lidí putují zmateně zemí a v tlupách shánějí potravu, někteří se stali kanibaly. Otec se synkem putují na jih. Jejich vztah je něčím živoucím v umírajícím světě, něčím, co přenáší přes všechny hrůzy a ohrožení. Kvůli tomuto vztahu a jeho vykreslení se dá kniha vůbec číst a musí se dočíst do konce. Jejich rozhovory, ale i bezeslovná komunikace a zápas o lidství nás zasahují v nejhlubších vrstvách vědomí. Znovuutvářejí vědomí světa, vědomí člověka tváří v tvář smrti a zkáze. Kdybych neměl jako někdejší evangelický farář embargo na slovo zjevení, řekl bych že ta kniha je zjevením. Je to apokalypsa nejen ve smyslu zprávy o destrukci světa, ale i v původním smyslu slova, neboť apo-kalypsis znamená od-halení. Pořídil jsem si pak další knížku od McCarthyho, ale tu jsem musel na čas odložit. Oproti Cestě to byl sestup.
Petr Pazdera Payne
