Už jenom zabíjím tu dobu mezi dneškem a včerejškem.

Z okna se dívám jen ze zvyku. Nevím, co tam vlastně hledám. Dopoledne si otvírám láhev vína (dva litry). Potřebuju nějakou žvýkačku, kterou to zaplácnu.

***

Seděli jsme na terase. Já a pár známých. Samozřejmě, že mi stála hned za zády. Je jako sirka, která nejde zhasnout. Co jiného by mohla chtít než cigaretu? A jí dal. Investice do budoucna. Cha cha. Prej jí nepřitahuju, ale dobro jí nesmrdí.

Jednou jí dostanu a pak se mi omluví. Jednou.

***

Je to divný, nikdo tady není. Ani já ne…

Šťastný život v sedmém patře.

Vzpomínám si na to, jak si mi přisunula židli a já si sednul a mlčel. Vůbec jsem nevěděl, co mám říct.

Dneska to vypadá, že už s tebou nepromluvím nikdy.

Nehledáš mě, nechybím ti. Drobky v posteli, tak je to příjemný. Vědomí toho, že mě postrádáš jako hnis v oku. Snad na tebe jednou zapomenu…

***

Něco je se mnou ošklivě v nepořádku. Jsem debil. Čekám na ni celý den, až mi kručí v břiše. V šest hodin jí běžím zavolat.

„Sorry, já to nestíhala, za půl hodiny jsem u tebe“.

Tak zase běžím domu, nedal jsem si ani jídlo, ani pivo.

Zadarmo…

A ona nikde. Zase tady sedím. Čekám na ni a kručí mi v břiše.

Všechna světla rozsvícená. Jako světla majáku, kdyby mě teda hledala…

***

Nedalo mi to, zeptal jsem se: „Takže jsi zase s ním, jo?“

„Asi jo, mně to takhle vyhovuje.“

Kolem pobíhal ten pes, kterýho našla někde na nádraží.

Mezi tím mi holila hlavu.

„A neplete se vám do toho?“

Je to ještě štěně, pro pořádek.

„No jo, plete, chce být u všeho, jinak řve … líže mu kulky.“

Dolil jsem si sklenici.

„A tobě to nevadí?“

„Já jsem zvyklá.“

„Na co?“

„Na všechno!“

Do hajzlu, znova jsem se zamiloval. Tenhle měsíc tak potřetí. Aspoň mi tady nechala papírový kapesníky, protože ty moje mi rozkousal ten pes.

Ahehuha.

***

Pořád chtěla ubalit cigaretu a já dělal šestnáctky a pak přišel domů,

kde nebylo nic, jak předtím. Ani ona…

Večer se nikdy nepodobal její ranní náladě.

„Ubal mi taky, prosím tě.“

Jak jsem se měl, se neptala, o to se nezajímala.

Hlavně jsem ji rušil při sledování televize.

Co to dá.

U mě v bytě.

Co nejdál ode mě.

***

Byla na odchodu

a já nevěděl, jestli začne brečet nebo křičet.

Tohle se opravdu nepovedlo.

Všem okolo to bylo jasný, já to ale musel zkusit.

Její sestra ji taky varovala (mimochodem devítiocasá kočka).

Všechno marný, jsme sebedestruktoři.

Jenom královna se nevyjádřila… ta už je půl roku na útěku i s mejma prachama.

***

Žabomyší války, tak to je. Pořád se hádáme, protože nikdo nechce ustoupit, protože piju, protože ona nepije. Vůbec se jí nelíbí, jak jsem sarkastickej, sobeckej a vztahovačnej. Stačí, abych se po propitý noci zeptal: „Kdy došly papírky?“ Vzápětí se na mě snese sprška obvinění.

Jako dneska ráno, nejdřív jsem si říkal, že bych mohl držet hubu, ale pak jsem to nevydržel a promluvil. Radši bych si nafackoval.

Možná je to tím, že je nepříjemná, když vstává. Vypadnul jsem, abych to nedělal ještě horší. Vrátil flašky, skočil si na kafe k jeptiškám.

No, vrátil jsem se a byla úplně jiná. Nevím, kde je chyba. Asi za to můžeme oba. Jenže tohle by nikdy nepřiznala. Ostatně…já taky ne.

***

Venku na sebe řvou opilý cigáni.

Vyhrožují si smrtí, zatímco v televizi dávaj „MISS VESMÍRU.“

Ta z Izraele vypadá dobře.

Vedle mě, místo královny, leží chlap s oholeným ptákem a pořád se drbe. Prej už to nikdy neudělá.

Izrael to určitě vyhraje.

Začalo pršet. Přívalový deště odnášej všechny ty špinavý zvuky. Cigáni se rozutekli, aniž by se pobodali

a ta Izraelská holka se nedostala ani do první desítky.

***

Vstal jsem brzo, byla tady. Tak se mi to nezdálo. Z její vůně se mi zatočila hlava, nebo to bylo to víno? Ještě spala, musel jsem na záchod, sednul jsem si, opřel hlavu o zeď

a snažil si vybavit co jsem jí včera všechno napovídal.

Zapálil jsem si a uviděl švába. Blbec, myslel si, že když se nebude hejbat, neuvidím ho. Viděl a zabil, setřel jsem ho kouskem toaleťáku.

Vzpomněl jsem si, jak jsem včera hrál na kytaru. Byla noc. Sakra, co na to sousedi? Vrátil jsem se a sednul si do svého posvátného křesla.

Probudila se, rozhlídla a zívla: „Šest hodin ráno, ty nejsi normální…“

„Spi.“

„…no a doufám, že teď nebudeš psát na stroji!“

Měla pravdu, típnul jsem, zavrávoral a lehnul si k ní. Proč bych měl řešit, co tady dělá.

Je tady a je skoro nahá.

***

Některé ženy jsou tak samy, že si nás nezaslouží,

což se nedá říct o mně. Nemám chuť na nic. Jsem naprosto znecitlivělý. Přišel jsem o práci, jsem bez ženy, bez peněz na chlast, abych mohl zapomenout na všechny a na všechno.

Napadlo mě, že mi chybí vitamíny. Šel jsem do lahvárny, kam chodím pořád. Vybral jsem si 2 litry nějaké limonády.

Prodávající se na mne zahleděla podezřívavě. Nemám jí to za zlý. Poprvé za 8 let jsem si nekoupil alkohol,

ani cigarety.

***

Před čtrnácti dny byl pátek. Probudil jsem se v cizím městě a nešel do práce. Dostal jsem důtku (strhli mi pětikilo). Minulý týden v pátek jsem se opil a druhý den v sobotu nadýchal ve dvě odpoledne.

V pondělí večer jsem pak dostal výpověď.

Dneska je pátek

a já nemám tušení, co se stane.

***

Přiznám se, obdivuji tě. Jseš kurva, ale umíš to podat.

Včera jsem tě viděl se třemi a dneska v noci ti neustále zvonil telefon. Tenhle rekord se bude těžko překonávat. Ani hodiny neukazují, jak je. Ale jak to vlastně vím? Poslouchám ořezávátko. A už jí zase zvoní telefon. Vracím se zpátky do minulosti a představuji si, že mi je šestnáct.

***

Nechávají mi tady zprávy. Čas od času. Píšou mi je na stroji. Papírové připomínky společných večerů. Já tady pak sedím, opíjím se kouřem a jejich vlasy, co tady ztratily, si namotávám na prsty. Poslouchám vítr. Mžourám do posledního slunce. Kde jste? Sakra! Kde teď jste? Mám tady moc místa. Společnost by se mi hodila. Ale já si nestěžuji, vím, že dříve nebo později zas budu šeptat do ucha sprostý vtipy, dívce s havraními vlasy.

S úsměvem pavouka.

Zlehounka.

Be Sociable, Share!

•