Recenze na básnickou prvotinu Anicy Jenski: Dnes půjdu za ženu z pera Ivo Haráka. Článek bude otištěn v literárním obtýdeníku TVAR.

Mám rád, když se kolem mne něco děje: I tuto recenzi píši u otevřeného okna, přestože za ním poprchává mlžnatě nevlídný podzim mezi Dušičkami a Adventem.

Stále nové studentské generace vyrývají svá jména do škamen ústecké Univerzity Jana Evangelisty Purkyně, aby ta poslední zůstavila zatím po sobě pomník v podobě kulturní (a najmě literární) revue H_aluze, jež se z časopisu ryze studentského (jak o tom alespoň svědčí první tři čísla) postupně proměnila v periodikum záběru nyní už nadregionálního (vizme v posledním čísle rozhovor s letošním laureátem Ceny Jaroslava Seiferta Ludvíkem Kunderou), přestože kořeny dosud pevně tkví v univerzitním prostředí i sudetském úkrají.

H_aluzí každoročně koncem října pořádaný literární festival Antropotyjátr přivádí do severočeské metropole špičky naší současné literatury, zatímco nově vzniklá Edice H_aluze si naopak klade za cíl představit autory začínající a krajové (tato edice je financována z prostředků státního rozpočtu a Evropských sociálních fondů v rámci grantového projektu Vzděláním k multikulturalitě). Na činnosti edice se podílí studentský okruh kolem H_aluze, odpovědným redaktorem námi recenzovaného titulu byl student ústecké univerzity (sám zručný literát) Tomáš Čada.

Jeho autorkou pak v roce 1977 narozená a doposud v Děčíně žijící Anica Jenski; ostatně také nedávná absolventka ústeckého UJEPu. Zatimně publikovala v H_aluzi, ve Psím víně a literárním almanachu Wagon; sbírka Dnes půjdu za ženu je tedy jejím knižním debutem.

Na jejím přebalu se dočteme, že v ní pisatelka dále rozvádí otázku „Jak žít s novým životem?“; přičemž pro nás bude podstatné, o jaký že to život a jaké jeho podoby (jak vyjádřené, kterak projádřené) půjde. Dodejme tedy, že někdejší civilizační patos beat generation je u A. Jenski proměněn v záměrně nepatetickou, civilistní dikci reflexe problémů soužití mezilidského (realizovaného v relacích žena – muž, manželka – manžel, matka – dítě); a vše je podáno tak, aby nemizela takořka osudová tíže něčeho daného, neměnného (vztah zůstává, proměňují se toliko jeho projevy).

Básně Anicy Jenski jsou psány výrazně rytmovaným volným veršem: rytmus je udáván střídáním pojmenování – vlastně jakýmisi rychlými prostřihy obrazů zpřesňovaných k větší plasticitě, naturalističnosti, expresivitě: „svlékneš jí triko/pod ním tři rty prs/dvě budou sána/třetí sát/a trhat.“ – přece jsou však působivější tehdy, nedopovídají-li přes míru (tak, aby bylo bezezbytku dáno, co si za tím neb oním obrazem máme představit: mění se pak jenom zorný úhel), ale ponechávají-li prostor mezi verši natolik volný, aby jej čtenář mohl vyplniti vlastním příběhem: „bude to cítit/když se podívám na jiného?/bude to vonět/když mu uhnu pohledem?“ Neboť A. Jenski ti celé příběhy nenabízí, toliko útržky: aby sis uměl představit, co mohlo předcházet a co může následovat.

Mírné rozpaky (jářku, jde přece o debut!) jsem pociťoval nad místy až příliš se usilujícími vyrábět poezii: „zapomněl jsem se za dveřmi/tvého těla/zapomenout/toužím/by dokázal/za nimi dech/tajně/otevřít/stehna své ženy.“ -spolu se zákonnou segmentací textu do veršů mizí i básnický rytmus, slova se navíc stávají sémanticky nedosycenými (ve sdělení natolik soukromém, že k němu nelze čtenáři už nic přidávat). Objevují se obrazy an sich zajímavé a nosné („z úst by měli padat andělé“), které však básnířka nesvede textem dále definovat a rozvíti, takže pak zůstávají na úrovni vnějškově efektního ozvláštnění, ornamentu.

Zatímco jinde umí A. Jenski býti zároveň významůplná i přesná: „usnu v tvém chřípí/ráno mne vydechneš.“ Humor hořknoucí ironií nalézá v detailech kouzlo signifikantního: „přeskládalas ručníky podle barev/den předtím podle vzorů//nyní je teprve možno/je považovat za//ručníky.“ -anebo jinde, v představě vyprazdňování rodinných rituálů, v nichž už není prostoru pro smysluplné sdělení a sebe vědomé žití: „večeře/do stolu nohama kopeme/aby aspoň něco.“ Někdejší sváteční něha se proměnila v posunčinu téměř mechanicky vykonávaných úkonů (o nichž plným právem můžeme hovořit jako o zvyku) – a zdánlivě nezaujaté podání jenom násobí skrytou a tíživou tragiku: „je prostřeno k rodině/dívám se//je prostřeno/a každý má něco říci/dobrou chuť/nebo něco v tom smyslu.“

Koneckonců je také (nově) objevované mateřství pojednáno civilně; od prvotního úžasu se velmi rychle přechází k oné praktické jeho stránce: „a já budu moct konečně/usnout/po tolika dnech usnout.“

Nadána silnými (a věru dobře zvládnutými) tématy – prosta začátečnického tápání, machy či lyrických klišé je básnická sbírka Anicy Jenski (a snad se tohoto paradoxu mohu dopustit) vpravdě mužnou. A pokud už zde byla řeč o ústeckém literárním kontextu, doplňme nyní, že se její autorka připojila k takovým osobnostem, jakými se v jejím rodném městě už dříve stali R. Fridrich, T. Řezníček nebo J. H. Kalif.

Anica Jenski: Dnes půjdu za ženu, UJEP (Edice H_aluze), Ústí nad Labem 2009, 1. vydání, náklad a cena neuvedeny, 60 stran

Be Sociable, Share!

•