Zabitá neděle
Drama/psychologický
Československo, 1969, 78 min
scénář: Jiří Křenek, Drahomíra Vihanová
režie: Drahomíra Vihanová
kamera:Zdeněk Prchlík, Petr Volf
hudba:Jiří Šustr
Hrají: Ivan Palúch, Míla Myslíková
Drama Drahomíry Vihanové Zabitá neděle se odehrává jedné ospalé neděle v blíže nespecifikovaném městečku. V průběhu tohoto dne vojenský důstojník Arnošt rekapituluje svůj život a dochází k závěru, že nemá smysl.
Hlavní „hrdina“ filmu je člověk, který je ubíjen každodenním stereotypem a nenaplněnými tužbami. Ráno se probouzí do stroze zařízeného pokoje v ubytovně, snaží se nakrmit tvrdým chlebem a následně si pohrává s myšlenkou na sebevraždu, když proti sobě zkouší vystřelit ze služební pistole, nedokáže to. Nastává další bezútěšný den, ve kterém Arnošt střídavě nachází a zase ztrácí naději na lepší zítřky. Vše je prokládáno flashbacky do minulosti a hrdinovými představami, přičemž postupně ztrácíme pojem o tom, co se opravdu stalo a co si Arnošt pouze představuje a po čem touží. Jeho psychika je rozpolcena a zdá se, že sám neví, co chce. Laškovně a otcovsky něžně si povídá s holčičkou, která bydlí v jeho domě a zřejmě ho obdivuje. Následovně jedná hlavní hrdina zcela kontrastně, když ubíjí krysy ve sklepě (jen tak pro zábavu nebo ze vzteku) a nastraží je pro domovnici. Svou nešťastnou existenci utápí v alkoholu a následně si uvědomuje, že by s tím měl přestat. Zdá se však, že jen proto, aby byl schopen udržet proti sobě v pevné ruce bez alkoholového třesu pistoli a vystřelit z ní.
V Arnoštově životě se objevují tři důležité ženy. Každá z nich symbolizuje něco jiného, něco po čem hrdina touží. Ve vzpomínkách si vyobrazuje dávnou lásku z rodné vesnice, plavovlasou krásku, kterou musel opustit, jelikož byl odvolán do města, ve kterém nyní přežívá. Tato dívka je objektem jeho pravé touhy, nenaplněné lásky. Na druhou stranu servírka Marie, která se k němu upíná, protože je sama ve své existenci ztracena a zoufale touží po mužské společnosti, symbolizuje jen objekt fyzické touhy. Arnošt si na ní ukájí své sexuální tužby, aniž by ji miloval. Pohrdá jí, protože je mu podobná v neschopnosti naložit smysluplně se svým životem. Poslední žena v jeho životě je malá holčička, se kterou otcovsky rozmlouvá na chodbě domu. S touto holčičkou má společný sen symbolizovaný řeřichou, květinou, o které ani jeden z nich neví, jak vypadá, ale touží ji spolu objevit. Řeřicha proto může symbolizovat naději na lepší zítřky. Dokud může očekávat, že ji objeví, jeho život má smysl.
Zdá se, že Arnošt se trápí hlavně proto, že nemá na světě nikoho, koho by mohl milovat a komu by se mohl obětovat. Možná se však ani obětovat nechce a hlavně to nedokáže. Jeho postava se filmem potlouká s kamennou neprostupnou tváří a jen těžko můžeme hádat, co se za touto maskou odehrává. Pro hrdinu je charakteristické, že sám neví, jak dosáhnout něčeho, po čem touží, bez toho, aby se musel změnit, aby pro to musel něco udělat. V každé ze zmíněných žen nachází důležitou vlastnost, ale neumí nalézt ženu, ve které by našel všechny tyto vlastnosti sjednocené. Proto dál pokračuje v zabíjení času. Jen tak pro zábavu vyslýchá dívky, které se opalovaly v zahradách základny, kde je to zakázané, a vylívá si na nich svůj vztek. V jeho jednání je však i přesto, že vyznívá sobecky a vulgárně, něco, co naznačuje, že v skrytu duše je slušný člověk, kterého zlomila situace, v níž se ocitl a se kterou si sám neví rady. Neschopnost změnit svůj osud vygraduje v závěrečné pasáži, kdy se v hospodě opije doněmoty, sobecky se vykašle na Marii, jež se s ním chtěla té noci milovat. Když se vrátí domu, rozšlape řeřichu, kterou mu přinesla holčička, zatímco byl pryč. V závislosti na tom, že řeřichu můžeme ve filmu považovat za symbol jakési naděje na lepší zítřky, se tento nešťastný čin stane poslední kapkou, kterou zlomený člověk potřeboval, aby se konečně odhodlal jednat a svou situaci vyřešil. Bohužel ji však nemůže řešit jinak, než sebevraždou. Z obyčejné neděle, ve které pouze přežíval a neúspěšně se pral se svým stavem, se jeho činem i jeho jednáním stala neděle zabitá. Zabitá proto, že zabil i svou poslední naději (řeřichu) a proto ztratil sílu i chuť pokračovat v životě.
Režisérka ve filmu velmi zajímavě pracuje s vizuální stránkou, hlavně s využitím různých nápisů, které ve filmu hrají důležitou roli. Jednak jsou stavěny do kontrastu k tomu, co se zrovna děje (např. když Arnošt přichází do hospody, aby se opil, nad jedním ze stolů visí náboženský text „Pane zůstaň u nás neb večer se blíží.“, který v dané situaci vyznívá opravdu absurdně), někdy však naopak přesně odpovídají tomu, co se děje (např. pasáže, kdy Arnošt sedí v jakési místnosti s ostatními vojáky, jejich nadřízený jim káže a za jeho zády se objevuje nápis: „Zapomeň vše co jsi viděl a slyšel – MLČ!“) a posledně nápisy slouží k jakési degradaci toho, co se právě stalo (např. když Arnošt konečně sáhne po pistoli, aby ukončil své trápení, objeví se po výstřelu střelecký terč, který se stále přibližuje, až se obraz vlije do jeho černého středu a následuje záběr na seznam nábytku v pokoji, kde stojí „postel svobodárenská; skříň na šatstvo dvoudílná; stůl nepředepsaného vzoru se zásuvkou; židle ohýbaná TONAK; stolek noční s umacartovou deskou…“, poté následuje ručně dopsaný nápis „vzduch dýchatelný nepředepsaný; komár luční bodavý spící a ČLOVĚK PŘÍRODNÍ ODRŮDY“).
I když film působí chaoticky a nepřehledně, svou beznadějností, vizuální hravostí a atmosférou nesporně přispívá do československého filmového fondu šedesátých let velkou měrou. Už jen tím, že donutí zamyslet se, hledat a cosi nacházet. Ať už je to cokoliv.
Nelly Wernischová
