Se spisovatelem a pedagogem Tomášem Zmeškalem jsme rozmlouvali na jeho autorském čtení v mosteckém Music Pubu. Tomáš Zmeškal je autorem románu Milostný dopis klínovým písmem, jenž mu vynesl značnou publicitu a vyvolal silný ohlas (druhé místo v tradiční anketě Lidových novin – Kniha roku Lidových novin či nominace na Magnesii Literu v kategorii prózy). S námi pohovořil nejen o peripetiích veřejného vystupování, ale dostali jsme se i k tématům literaturu přesahujícím. V rámci rozhovoru jsme se nechtěli věnovat jeho románovému debutu – diskusi obstarali jiní – naopak jsme se pokusili knihu z rozhovoru mírně eliminovat, což – jak sami uvidíte – nebylo cele naplněno.
V rozhovorech působíte spíše jako introvert. Dělá vám problémy veřejné vystupování?
Rozhovory mi problém nedělají. A čtení? S tím už je to horší. Navíc moc čtení ani nemám, třeba tohle bylo letos druhé a další zatím neplánuji.
Kolik čtení jste tedy absolvoval?
Letos dvě a loni asi tři.
Takže by se dalo říct, že jste přednášející začátečník?
To naprosto.
Jak na vás působí humbuk, který se teď kolem Vaší osoby děje?
Protože ta knížka (Milostný dopis klínovým písmem, pozn. red.) je už hodně dlouho napsaná, tak mi to připadá docela legrační. Co se mě týče, nic se nezměnilo. Změnily se jen okolnosti. Sleduji to spíše pobaveně. I když pochopitelně mám radost, že knížka určitým způsobem lidi oslovila. Ale tím to končí. Literaturou se zabývám jak profesionálně, tak profesně. Vím, jak to funguje. Teď to zažívám na vlastní kůži.
Jak si vlastně zájem o román vysvětlujete? Již dlouho nebyl literární debut přijat takto pozitivně. U Vás se dá – s přivřenýma očima – mluvit o mediální smršti. Získal jste 2. místo v ceně Kniha Literárních novin, následovala vystoupení v televizi, v rozhlase, teď nominace na Magnesii Literu…
Knížce hodně pomohlo to, že ji vydal Torst. Knihám z Torstu se věnuje větší pozornost, než těm z jiných nakladatelství. Mně se teď například hodně líbila kniha Pavla Rajcherta Mistr ryzího snu (vydalo nakladatelství Eman, pozn. red.). A ta například neměla žádný velký ohlas. Což je škoda. Ale jen o nakladatelství to snad není. Myslím si, že lidi zaujala i forma, kterou je moje knížka napsaná.
Jak tu nominaci vnímáte?
Všechny tyhle ceny se podle mě snaží dostat literaturu do médií.
Litera je však v podstatě jediná z literárních cen, o které má povědomí i širší veřejnost.
Státní cena je taky taková, ale u ní jde spíše o celoživotní dílo. Tady je příznačné, že je to soukromá iniciativa. Musím říct, že mám pochopitelně radost, že jsem se tam dostal. Mohlo tam být určitě tak pět až sedm jiných knížek. Jsem překvapen, že se neobjevil například už zmiňovaný Mistr ryzího snu.
Nesehrál v přijetí knihy určitou roli i Váš exotický vzhled?
To já nedokáži úplně posoudit, ale už se mě na to ptal Pavel Mandys v prvním rozhovoru, a je to spíše otázka na lidi. Pavel Mandys se mě ptal, proč, když jsem knihu nabízel do nakladatelství, proč jsem tam nechodil osobně. Tvrdil, že exotický vzhled by je mohl zajímat. Vzhledem k tomu, že já si exotický nepřipadám, tak mě to ani nenapadlo.
Jak dlouho se vlastně pohybujete na české literární scéně? Milostný dopis klínovým písmem není Vaše prvotina.
No, vyšla ukázka mých textů ve Welesu. Pak jsem si udělal sbírku básniček, ze kterých jsem měl čtení. To se ale nikam dál nedostalo. Byly nějaké ohlasy, ale jakmile to není vytištěné, tak se to nikam dál neprotlačí.
Takže píšete i poezii?
Teď už ne, ale dříve jsem ji psal hodně. Občas si něco napíšu, ale spíše pro vnitřní potřebu.
Jste hodně srovnáván s anglickou literární scénou. Co vy na to?
To ano, částečně je to asi dané tím, že jsem anglickou literaturu vystudoval a dlouho v Anglii žil. Takže je asi takové srovnání do určité míry legitimní. Já vlastně znám víc historii anglické literatury, než té české. Českou literaturu znám od Máchy, zatímco anglickou od 6.-7. století, takže u anglické literatury znám širší kontinuitu.
Kdybych se ale měl vrátit k předchozí otázce týkající se ohlasu. V české literatuře je jedna věc, která mi není úplně jasná. Je tu spousta výborných textů a člověk se o nich vůbec nedozví. Dlouho jsem chodil do Klubu 8 v Praze – před několika lety zanikl. Tam byly skvělé texty, ale člověk si je poslechl a pak o nich už neslyšel. Distribuce zde funguje opravdu podivně. Není to úplně standardní situace.
Když jste mluvil o netradiční distribuci – poněkud literaturu ubíjející – tak jak vnímáte současné problémy v oblasti živé kultury, časopisů? Jste se situací seznámen? Angažujete se nějak?
S problémem seznámen jsem. Vztah ke kultuře v ČR je nijakej a evidentně se nezlepšil. Takže si myslím, že bylo jen otázkou času, kdy se problém dostane napovrch. Asi to bude ještě horší. Vztah ke kultuře je prostě takovej, jakej je. Kultura nikoho moc nezajímá. Hodnoty společnosti jsou jinde.
Teď se možná trochu vrátíme. Nedá se říct, že českou kulturu tvoří média? Co není v novinách, v televizi, jako by neexistovalo. Je tu řada dobrých autorů, kteří zapadnou jen kvůli tomu, že nemají „zajímavý životní příběh“.
To je pravda ve Spojených státech, kde média fungují na velmi komerční úrovni. Tady málo co funguje na profesionální úrovni, proto si myslím, že lecco je náhodné. Podle zkušeností, jež mám, nejsem úplně přesvědčený o tom, že média fungují na profesionální úrovni. Podívejte například na Harryho Pottera. To není ani originální, není to ani novej námět. Byly tu i mnohem zajímavější věci, mnohem lepší. Určitě se najde v dětské literatuře mnoho zajímavějších věcí. No ale tohle mělo obrovskej úspěch. Při srovnání s anglickou literaturou, která vychází, tak vůbec nevím, jak se jim to povedlo.
Může kultura vybřednout ze situace, v níž se ocitla?
Já se k tomu moc vyjadřovat nechci, protože se tím neživím. Psaní mám spíš jako koníčka při zaměstnání. Myslím, že řešení nespočívá v lidech, kteří kulturu dělají, ale v širší společnosti. Buď se věci začnou pomalu měnit, nebo ne. Jedno procento na kulturu? To se prostě nedá. Evidentně patřičný lidi dát peníze nechtějí a vypadá to, že to lidem ani nevadí. Tak nevím, co by se proti tomu dalo dělat.
Ještě taková „českotelevizní“ otázka – Nechcete se vykašlat na dráhu učitele a živit se jako profesionální spisovatel?
To asi nemá potenciál. Musí přijít něco z venku, co mě zajímá, abych mohl psát. Určitě bych si ale chtěl zkusit učit tvůrčí psaní. Napsal jsem toho hodně, co nebylo publikovaný. Časem by mělo vyjít něco, co jsem napsal už před lety. Na psaní potřebuju klid. Nemůžu například psát, když vedle kape kohoutek, když se myje nádobí… Potřebuju i spoustu času a takhle bych vůbec nemohl psát. Ale ty lidi, kteří se tím živí, určitě obdivuju.
Děkujeme za rozhovor
Pozn.: Pana Zmeškala se nám bohužel po rozhovoru nepodařilo kontaktovat, proto je rozhovor neautorizovaný. Děkujeme za pochopení.
Michaela Uhlířová a Tomáš Čada
