Zvrhlé „umění“ neboli Entartete „Kunst“ byl název výstavy výtvarného umění, která byla otevřena v červnu 1937 v Mnichově a na níž byla prezentována díla modernistů (impresionistů, expresionistů, dadaistů, surrealistů) konfiskovaná z mnoha německých muzeí jako ta, jež uráží pravé německé city a zesměšňují přirozené formy, jako díla zvrhlých mozků. Výstava cestovala do roku 1941 po dvanácti německých městech, hned ve druhém z nich – v Berlíně – byla doplněna o díla pacientů psychiatrických klinik ze sbírky Hanse Prinzhorna, aby při zhlédnutí podobností s nimi nebylo pochyb o tom, že autoři jako Oskar Kokoschka, Max Ernst či Paul Klee byli sami choromyslní (nebo krimináluhodní podvodníci). Paralelně s touto výstavou byla otevřena v mnichovském Domě německého umění výstava Großen Deutschen Kunstausstellung, která zobrazovala skutečné německé umění – sochy např. Arno Brekera inspirované antickým ideálem člověka, zde v podobě silných, rasově čistých mužů a žen odhodlaných k boji. Výstava Entartete „Kunst“ měla napomoci legitimovat pronásledování „židobolševiků“ a „rasově méněcenných“ v řadách umělců, v neposlední řadě zapadala do plánu likvidace duševně nemocných. Nezůstalo jen u slov a hanlivých výstav – avantgardní umělci byli pronásledováni a během tzv. akce „T4“ bylo odhadem 160 tisíc psychiatrických pacientů usmrceno v plynových komorách či podáním jedu.
Paradoxní je, že nacisté se při přípravě výstavy Entartete „Kunst“ inspirovali mimo jiné kontroverzní knihou Degeneration z roku 1892 od Maxe Nordaua (vlastním jménem Simon Maxmilian Südfeld), který byl spolu s Theodorem Herzlem zakladatelem Světové sionistické organizace… Nordau se při jejím psaní inspiroval učením Cesare Lombrosa, italského kriminalisty a antropologa, který v duchu sociálního darwinismu navrhoval sterilizace zločinců, neboť viděl kriminální sklony jako dědičné a mj. zakládal pseudovědu frenologii, podle níž lze z fyzických znaků lebky analyzovat charakter a sklony jedince. Ve své knize Nordau např. rozpoznává znaky dědičné degenerace v dílech některých umělců (Nietzsche, Wagner, Zola, Ibsen).
Začal jsem ve své pozvánce na výstavu Prinzhornova sbírka – art brut z legendární kolekce německého psychiatra jaksi od konce, ale domnívám se, že jedno z důležitých poselství prezentace děl duševně nemocných je výzva k sdílení společného prostoru s jinými a varování před násilnými unifikačními a homogenizujícími tendencemi ve společnosti, které svou strašlivou podobu získaly ve velkých ideologiích minulého století – nacismu a komunismu. Výstavu můžete navštívit v Domě U Kamenného zvonu na Staroměstském náměstí v Praze do 3. května 2009, k vidění je výběr ze sbírky německého historika umění a psychiatra Hanse Prinzhorna (1886-1933), který se podílel na rozšíření sbírky uměleckých výtvorů duševně nemocných na psychiatrické klinice v Heidelbergu. Právě Prinzhornovou sbírkou se nechali inspirovat výše zmínění modernisté: cit namísto rozumu, sen místo reality, spontánnost naproti školenosti – to jsou některé znaky výtvarných projevů přírodních národů, dětí a duševně nemocných, které roku 1945 pojmenoval francouzský malíř a teoretik umění Jean Dubuffet jako art brut neboli umění v surovém stavu. Zhlédnout můžete množství maleb, kreseb a animací, na které není nahlíženo primárně jako na diagnostický materiál, nýbrž jako na svébytný umělecký projev. Výstava je doplněna životopisy autorů-pacientů, již zmíněným odkazem na výstavu Entartete „Kunst“, historickým přehledem výstav art brut a ukázkou knižních publikací k tomuto tématu.
Zbývá snad dodat, že jsem se na této výstavě cítil nebezpečně bezpečně…
Ivan „Pasadena“ Kopečný
