Ano, čtu stále ještě se vzrušením, i poezii, i tu českou, i tu novou. I když je móda říkat, že číst není co, že pořádní autoři nejsou, že poezie už byla (hloupost pořádná, neboť poezie vždycky teprve jen může být, a nikdo neví kde…). Ano, pořád to stojí za to: Okuje i Rok krysy od Magora, Vážná známost od Karla Šiktance, Zpráva o místech od Petra Krále. Ale taky se mnou zamávalo více básní Miroslava Fišmeistera z Brna, který loni vydal sbírku nazvanou To okno je malé!
Není. To okno je dost velké, aby se z něj dalo vidět do úplně jiných míst, teskných, úchvatně teskných, kam bych se přes ten nebezpečný stesk rád dostal. Jsou tam divnosti, kterými se padá do poezie, té budoucí. Jednu báseň za všechny. Je z jednoho verše, chvíli naprosto nesrozumitelná, chvíli srozumitelná krutě. Pořádná báseň. Tady je:
Bezdětný pohled z mostu.
Petr Hruška
