Merzbow (Divadlo Archa 24.3.2009)

4. pražský Stimul fest konečně odstartován! Série hudebních licháren a experimentálních taškařic začala naprosto bez servítek extrémním výbojem mistra řeznického šramotu. Divadlo Archa navštívil z dálných bažin japonské hlukové scény průkopník noiseu Masami Akita. Úterní uši drásající večírek ovšem nebyl jen o něm…

Noise: společensky nepřípustné

Když se v roce 1980 dali na střední škole dohromady Masami Akita a Kiyoshi Mizutani, dva experimentátoři s velice podobnými hudebními choutkami, projekt Merzbow byl okamžitě na světě. Akita s Mizutanim společně nahrávali na kazety „ručně utloukaný“ noise, ač v té době ještě nic takového ve světě neexistovalo. Ještě větší podivnosti nabyla jejich aktivita tím, že obal každé z kazet tvořili koláže fotek z vyhozených porno časopisů, které Akita vybíral mezi odpadky tokijských ulic (a kazety samy byly prodávány mj. i po sex shopech). Nakonec zůstal Akita sám a Merzbow je tak synonymem pro jediného člověka.


V průběhu 80.let se dá tvorba Merzbow označit jako směsice nekompromisně syrových kovových švihů – erupce zkresleného a těžko snesitelného zvuku. První experimenty nejsou srovnatelné svým krutým hřmotem a špinavostí třeba ani s nahrávkami po roce 1998, kdy se místo kovového haraburdí dostal ke slovu laptop a s ním nové dimenze rozmanitých efektů.


Fanoušci se povětšinou rozcházejí podle jednotlivých tvůrčích obdobích Merzbowa. Zmíněná první dekáda s divokou úderností a předvídatelnou agresivitou |téměř celá 90. léta ve znaku analogových syntetizátorů a zkoumání hranic možné hlasitosti vrcholící deskou Pulse Demon (1996), kterou lze pro seznámení vřele doporučit| poslední roky související čistě s počítačovou technikou. Je nesmírně těžké hodnotit Merzbowa celkově (a na rovinu – hodnotit ho vůbec). Neuvěřitelný je počet desek za celou dobu jeho existence. Pohybujeme se okolo čísla dvě stě! Akita opravdu produkuje tak ohromné množství hudby, že se nyní v žádném případě nelze setkat s někým, kdo by mohl celé toto monumentální merz-dílo pojmout a shrnout. Nehledě k tomu, že vše vydává autor sám, vesměs na vlastní náklady a tudíž v množství raritního charakteru.


Stejně jako často citovaná Cageova tichá skladba 4´33 bývá Merzbow považován za opačnou krajní polohu. Má-li být vyřčen nějaký soud ke smyslu uvedené zvukové extremity, pak asi takto: noise je těžce improvizační záležitost. Jde pouze a jen o útok na smysly, na to, jak mnohokrát nepříjemné a až fyzicky bolestivé zvuky posluchače strhnou. Problém je s měřítkem, jelikož jsme v tisícileté zkušenosti zvyklí popisovat pouze harmonii – její poměry a vnitřní vztahy. Noise samozřejmě hudba v běžném slova smyslu není, ale jak to tak z přirozené lidské potřeby vše utřídit a zaškatulkovat bývá, jedině s muzikálním vyjádřením tedy určitou příbuznost ještě má.

V souvislosti se zmíněnou bolestí by bylo také dobré připomenout, že tento v noisu zapletený masochismus je právě produktem Akitova japonského původu, a tamního od Evropy naprosto odlišného vztahu k sexualitě (o fetišistických a jiných záležitostech ani nemluvě). Také odkazy samotného autora na dadaismus a surrealismus se všemi jeho atributy nevědomého a spontánního nejsou jistě náhodné.

Zátěžový test

Po osmé nastoupili do foyer Archy se svou krátkou hlukovou performancí Rafani. Trojice se jala na dřevěnou desku tužkami vyčmárávat kruh, což bylo z citlivého povrchu snímáno a reproduktory rovnou v podobě žádoucího elektronického vichru vystřelováno mezi přítomné. Barevnost agresivních distorzí dodali narušením další dva členové skupiny stojící právě u beden, mávaje při tom zapojenými kabely.


Vzápětí se na hlavní scéně rozmáchlo mostecké bububu Napalmed. Dozajista nejprofanovanější české industriálněnoiseové těleso s mnohaletou historií. Ničím novým neudivilo. Naopak snahy skupiny o neotřelý projev, který je povětšinou nekontrolovatelným hromaděním naprosto všech efektů, jež je možno z přítomného vybavení vyloudit, začínají mírně iritovat a stahují je spíše zpět, až kamsi do pravěku noiseové oblasti.


Jako vcelku milé překvapení se ukázalo vystoupení třetích předskokanů Birds Build Nests Underground, dua Petr Ferenc – Michal Brunclík, kteří už měli možnost zahrát na Stimulu před třemi lety. Nyní využili příležitosti a pokřtili v Arše svou čerstvou desku Cold Dreams (vydanou v omezeném nákladu pod hlavičkou českého labelu KLaNGundKRaCH). BBNU rozvinuli před posluchači vřeteno minimalistického cvrlikání a popraskávání záměrně uzpůsobených gramofonových desek. Zvuk se z počátečních ambientních hájů propadl až v syté hřmění mateční horniny.

Elektronické koláži neuvěřitelným způsobem sekundovala improvizovaná projekce taktéž různě upravených a záměrně poničených, chvílemi rozostřených 8mm filmů. Z 24 okének za minutu na 16 zpomalené, pozastavené a vzájemně překrývané sportovní záznamy, pohádkové animace či staré rodinné snímky kupodivu vtipně korespondovaly s hudebním projevem.

Japonská magie

Merzbow má za ušima. Třicetiletá zkušenost je nesmírně znát a jeho práce má vedle diamantově zbroušené struktury sázených efektů i spoustu nápaditých technik. Ze dvou laptopů zapustil Merzbow kořeny vedoucího basového vlnění, které se během setu několikrát transformovalo od temné bublaniny až k téměř čirým bicím (ne nepodobně jako je tomu třeba na desce Merzbeat z r. 2002), což je u jiných Akitových harsh noiseových kolegů a jejich hučivých monolitických hradeb prakticky tabu. Merzbow z gruntu nakládal další a další seskupení různě snesitelných frekvencí, až vše ve vrcholné fázi vždy spontánně roztrhl uzpůsobenou elektronickou valchou, připomínající na první pohled rozdupané torzo kytary. Gradující rozetkaná látka šla bezkonkurenčně kupředu a ve finále už zvuk skutečně rozhýbával vnitřní orgány všech přihlížejících.

Intenzita! Esence celé parády. Vezměme to tak, že člověk může na běžných koncertech ukájet lačné ucho buďto osvědčenou rytmicko-melodickou šablonou – zatančí si, zahopsá, pokývne hlavou. V našem případě se však maximálně nechá unést a prošít decibelovým kalašnikovem. Je dost dobře možné, že limity hlasitosti v podobných situacích nejsou úplně standardní. I když si většina lidí klepe na čela, jak může někdo dobrovolně zaplatit a jít do takto pravděpodobně nebezpečného prostředí, myslím si, že všichni přítomní mohli být po zaklapnutí obou mackintoshů naprosto spokojeni. Životnost sluchovodů byla ten večer tak či tak o několik let zkrácena. Co se posluchačské zkušenosti týče, tu zanesl Merzbow zhruba do míst, kde už jsou pootevřeny leda brány pekla a za nimi se ozývá burácení kotlů.


Ondřej Kamenický

VN:F [1.9.17_1161]
Merzbow (Divadlo Archa 24.3.2009), 5.0 out of 5 based on 3 ratings
Be Sociable, Share!
Napsat komentář