Jiří Bartůněk – Zadání
Městská galerie Špejchar Chomutov
27. února – 14. března 2009
Jiří Bartůněk patří rozhodně k nejuznávanějším osobnostem severočeské výtvarné scény, a to již řádově desítky let. Respekt si získal nejen díky své umělecké práci (z novějších výstav jmenujme například cyklus obrazů Umělec je cizinec), ale zejména skrze své pedagogické působení – od roku 1986 působí na katedře výtvarné výchovy UJEP v Ústí nad Labem, v letech 1997-2006 dokonce na postu jejího vedoucího. V rámci pomyslného „ústeckého okruhu“ patří spolu s Milošem Michálkem a Jaroslavem Prášilem k jeho nejstarším členům a jako vyučující ovlivnil řadu mladších osobností, které z tohoto neformálního okruhu postoupily do mezinárodního povědomí (Jiří Černický, Zdena Kolečková, Pavel Kopřiva a další).
Třináct vyvolených
O nové výstavě Jiřího Bartůňka se začalo šuškat vloni na jaře. V Ostrově u Tisé, na každoročním kurzu výtvarné tvorby v přírodě, oslovil celkem třináct studentek a studentů jednooborové výtvarné výchovy a od každého z nich si nechal zadat dvě témata. Celkem si tedy „zadělal“ na šestadvacet obrazů, ve finále jich ale udělal ještě více. Výběr oslovených studentů byl náhodný i promyšlený zároveň – Bartůněk procházel kempem Pod Císařem, kde se plenér konal, a když potkal „vhodného“, seznámil jej se svým konceptem.
Ani počet zvolených studentů nebyl náhodný, zároveň ale nešlo o žádnou tajuplnou číselnou symboliku. Správkyně Městské galerie Špejchar v Chomutově Marie Hipská přišla s návrhem výstavy a k zaplnění tohoto prostoru potřeboval Jiří Bartůněk vytvořit zhruba třicet děl. Dopředu počítal s tím, že jej některá studentská témata zaujmou natolik, že k nim vznikne více než jeden obraz – třináct studentů byl proto ideální počet.
Pedagog, exhibicionista, nebo skeptik?
Zkušený umělec zvolil velmi netradiční koncepci – zcela otočil role pedagoga a studenta. Na jednu stranu si tak ulehčil stanovení témat své práce, na druhou stranu musel nasadit veškeré síly při realizování mnohdy záludných nápadů. A co to znamenalo pro studenty? Tentokrát nemuseli nic malovat… Vymyslet kloudné zadání ale také není lehké, zvláště při představě, že výsledný obraz bude svým způsobem reprezentovat i autora zadání.
Výstava byla opravdu napjatě očekávaná. Jednak proto, že Jiří Bartůněk nesází na kvantitu a jeho práce nejsou k vidění zas až tak často. A také vlastně díky šikovnému zainteresování studentů. Nebyl to od světem protřelého šedesátníka vlastně jen „marketingový tah“, jak dostat více lidí na vernisáž? Před výstavou byl totiž na ústecké katedře docela pěkný „humbuk“ – od ukládání povinné účasti na vernisáži ostatními vyučujícími přes založení skupiny na Facebooku až po organizování „kolony“ aut do Chomutova.
Již od plenéru, při vymýšlení svých zadání, jsem si lámal hlavu nad tím, jak to vlastně Jiří Bartůněk celé myslel, a doufal jsem, že po zhlédnutí výstavy dojde k zásadnímu rozuzlení. Bylo otočení rolí studenta a pedagoga vyjádřením úcty ke svým žákům, a nebo naopak snahou dohnat je konečně k nějaké zodpovědnosti? Chtěl se exhibicionisticky předvést, jak si s našimi nástrahami poradí? A nebo tím, že si pohodlně nechal zadat témata pro obrazy, ironicky naznačil, že kašle na „vysokou ligu“ v současném umění?
Do Špejcharu cestou necestou
Tak dlouho očekávanou událost bych si rád vychutnal trochu lépe a déle – v termínu vernisáže jsem zrovna učil, a tak jsem se spolu s kolegyněmi ze základní umělecké školy vydal do Chomutova až o týden později, když měly dětičky v Ústeckém kraji jarní prázdniny. Cesta z Roudnice nad Labem se ukázala být tvrdším oříškem, než se zprvu na mapě zdálo. Stačilo minout jednu odbočku a jízda se protáhla až do pěti – to už v Městské galerii Špejchar měli zavírat. Ochotná paní kustodka vyslyšela po telefonu naše prosby a počkala na nás. Na prohlédnutí výstavy jsme ale dostali přiděleno pouze deset minut, protože chtěla stihnout přednášku o Tibetu v sousední knihovně. I za těch deset minut jsme však byli vděčni.
Prostor Špejcharu je rozlehlý a vysoký, ne ale tak nepoužitelný k výstavám, jako třeba kostelní loď sv. Vojtěcha v Ústí nad Labem. Hned u vstupu návštěvníka vítaly obrazy známé z cyklu „Umělec je cizinec“. „Panely u vchodu byly tak velké, že nešly z galerie vynést. Tak jsem na ně pověsil čtyři starší obrazy – aby vstup trochu uklidnily,“ objasnil svůj záměr Jiří Bartůněk. Pro mě osobně ale také znamenaly propojení nových prací s těmi staršími, a tedy jakousi kontinuitu v Bartůňkových cyklech.
Každý se chce blejsknout
„Zadání“ působí mnohem hravěji než cokoli jiného z Bartůňkovy tvorby, co jsem doposud viděl. Snad díky rozmanitosti výtvarných technik a použitých médií. Nalezneme tu bezhlavou dřevěnou sochu madony (socha pro Antonii Trejbalovou Úplně levý prst na prvé noze), víceméně klasické závěsné obrazy (obraz pro Moniku Svobodovou Vejce a já), fotografii na plachtě (fotografie pro Karla Kunce Návrh tetování mé mamince) i prostorové objekty (např. objekt pro Zuzanu Blažkovou In).
Šíře technik a médií plně respektuje šíři zadaných témat. Nelze se ničemu divit – když člověk osloví třináct aktivních tvůrčích osobností, může očekávat cokoli od „konvenčních“ zadání (obraz pro Alenu Wegerovou Patos v obraze 21. století) přes promyšlené dvojsmysly (obrazy pro Jana Hrubeše Umělecká deziluze ve dvaceti a Umělecká deziluze v šedesáti) až po zcela abstraktní představy (obraz pro Standu Pexu Tři hybné síly vesmíru) či přidrzlé vtípky (obraz pro Báru Martínkovou Jen růžová to může být). Jistě – každý z oslovených studentů se chtěl „blejsknout“, a tak si dal s vymýšlením témat náležitou práci. Někdo pod tlakem zodpovědnosti strávil vymýšlením celý plenér (obrazy pro Terezu Záchovou Nic mě tak rychle nenapadá a Už mě vážně ještě rychleji nic nenapadá), někdo vystřelil náhodnou změť slov (obraz pro Karla Kunce Čtyři koťátka, jedno oko). Pro člověka, který zná všechny z oslovených, bylo mimořádně zajímavé pozorovat, nakolik zadaná témata odrážejí „zadávající“, či dokonce nakolik jsou výsledné obrazy podobné jejich vlastní tvorbě!
Ústecká katedra výtvarné kultury není žádné obří pracoviště a na rozdíl od jiných částí univerzity zde zbývá stále dost prostoru na opravdový kontakt pedagoga a studenta. Jiří Bartůněk dobře zná všechny oslovené studenty i jejich tvorbu. Formule „Obraz pro…“, která předchází názvu každého z děl, je tedy zcela na místě.
Odkazy na každém kroku
Za oněch deset minut, které jsem se svými kolegyněmi na prohlédnutí chomutovské výstavy měl, jsme stihli dvakrát dokola obejít prostor Špejcharu, několikrát se nahlas pobaveně zasmát (některé obrazy na zadávající naprosto seděly) a najít si své favority.
Pro mě to byla pochopitelně má zadání – diptych „Jó, to byly časy..!“ a obraz „Odvrácená strana štětce“. Bartůněk uhodil na tu správnou strunu – malý černý rámeček jednoho z obrazů, připomínající sbírku motýlů, místo hmyzu obsahoval stařičký německy popsaný vzorník knoflíků. Odkaz k dílu mého oblíbence Jiřího Koláře byl nepřehlédnutelný.
Notnou chvíli jsem také strávil před obrazem pro Standu Pexu Hora masa v pohybu, snad pro jeho ponurou atmosféru, jako vystřiženou z filmů Davida Lynche. Jakási anonymní „Lost Highway“ v pozadí se na něm neurčitě noří do tmy, naopak popředí rozměrné akrylové malby dominuje zcela konkrétní dopravní značka „Road ends“. Cedule stroze oznamuje, že cesta končí. Nebylo těžké si za „horu masa“ dosadit přemnožený lidský druh a dát obrazu mnohem širší kontext.
V objektu pro Evu Žižkovskou Ten slavný umělec se naopak skrývala zcela konkrétní narážka. Z odpárané kapuce, pověšené na stěně, visela šňůrka vytvarovaná do nápisu „bank“. Trochu strašidelně působící instalace odkazovala na kauzu Milana Kohouta, českého performera a emigranta v USA, který před pobočkou Bank of America v Bostonu prodával oprátky, poukazujíce tak na zrádné bankovní půjčky.
Obraz pro Libora Uhera Lásko, vole zase připomínal streetartové praktiky a Jiří Bartůněk se u něj musel pěkně vyřádit. Do plastového prefabrikátu, skládajícího se z mnoha obdélníkových kanálků, lil střídavě z jedné i z druhé strany barvu. Zleva žlutou „lásku“ a zprava černé „vystřízlivění“. Uprostřed kanálků se barvy setkaly a promíchaly.
Zadáno i splněno na výbornou
Rychlá exkurze do Chomutova za sebou zanechala tolik dojmů, že jsem na zpáteční cestě do Ústí úplně přehlédl mostecké povrchové doly. Možná proto, že se už šeřilo – to jak paní kustodka ve Špejcharu musela prodloužit otevírací dobu galerie, aby uspokojila poptávku po výstavě Jiřího Bartůňka. Bylo to kvalitním zadáním, nebo všestranným Bartůňkovým nadáním z jakéhokoli počátečního bodu vykřesat kvalitní dílo s výrazným intelektuálním přesahem? Zdá se, že mezi studentskými tématy se cítil jako ryba ve vodě a práce na výstavě, které trvaly od září loňského roku do letošního února, si pořádně užil. A odpočinek nebude příliš protahovat – na červen již plánuje výstavu v ústecké kavárně Bárka. „Půjde nejspíš o samé malby, nechci se ale nijak vracet – vytvořím úplně nový soubor,“ prozradil dopředu Bartůněk.
Do konce letního semestru tohoto roku bude také připraveno CD, obsahující kompletní dokumentaci výstavy Zadání včetně doprovodných textů. Všichni tak budou mít možnost znovu (či poprvé) si důkladně prohlédnout pedagogicky pojatou bilanci Jiřího Bartůňka, „pardála“ severočeské výtvarné scény.
Miloš Makovský
