Čtení obrazů. O čem přemýšlíme, když se díváme na umění.
Alberto Manguel
HOST 2008, 450 stran
přeložil: Marek Sečkař
Autor této knihy sice není historik umění (a velmi rád to připomíná a zdůrazňuje), přesto však dokázal napsat vcelku inspirativní studii. Manguelovy znalosti jsou vskutku pozoruhodné a udivující, uvědomíme-li se, že se zabývá především literární teorií, překladatelstvím, ale i teorií filmovou. Člověka napadnou i otázky, zda tak široký záběr není na škodu, zda autor dokáže všemu plně porozumět. Na úvod je ovšem nutné říct, že autor píše pro laiky a sám to v knize mnohokrát uvádí, proto je nutné se na celou jeho studii dívat, pokud možno, jinýma očima. V následujícím textu chci Čtení obrazů podrobit konstruktivní kritice, či spíše komentovanému výkladu, recenzi.
Kniha je sestavena z dvanácti relativně samostatných kapitol, jejichž ústředním tématem je zpravidla jeden obraz (ať už se jedná o malbu, sochu či architekturu – autor se správně nepokouší dělat rozdíly mezi jednotlivými uměleckými druhy a užívá jednoho termínu – obraz či zobrazení). První kapitola má název Běžný divák: obraz jako příběh a měla by fungovat jako úvod. Paradoxně je to však kapitola z těch obsahově nejsložitějších – autor se snaží najít pouta mezi obrazy a příběhy, které záměrně či náhodně vyvolávají. Přemýšlí, zda existuje nějaký návod, jak číst obrazy, a nakonec přiznává, že ho nezná. Druhá kapitola (Joan Mitchellová: Obraz jako nepřítomnost) vychází z díla zmíněné soudobé malířky. Autor se zamýšlí nad tím, jak číst, pokud to vůbec lze, abstraktní či experimentální umění. Další část knihy, s podtitulem Robert Campin: Obraz jako hádanka, vychází z Campinovy malby Madona před krbem. Jedná se vlastně o ikonografickou studii titulního obrazu. Fotografií a vztahy mezi ní a „klasickými“ obrazy se zabývá čtvrtá kapitola s podtitulem Tina Modottiová: Obraz jako svědek. Pátá část knihy (Lavinia Fontanová: Obraz jako srozumění) je o zobrazování lidských zrůd a kuriozit, včetně existence žen-malířek, či o fenoménu ochlupení. V šesté kapitole se Manguel vrací k současnému umění (Marianna Gartnerová: Obraz jako noční můra) a zamýšlí se mimo jiné nad výrazovou silou portrétu. Další oddíl (Filofenes: Obraz jako zrcadlení) je obsahově složitější – připomíná myšlenky, že obraz je zrcadlem nás samých. Rozvíjí význam autoportrétů a dívání se do zrcadel jako uvědomění si sebe sama. Ikonou moderního umění se zabývá kapitola osmá (Pablo Picasso: Obraz jako násilí). Je nám představeno, čeho všeho je umělec schopen, aby zobrazil to, co chce stejně jako způsoby zpodobení emocí. V další studii se Manguel zabývá uměním jeho rodné Jižní Ameriky v 18. století. Aleijadinho: Obraz jako subverze je textem vztahu mezi tvůrcem a výsledným dílem. Klade si otázku, co všechno je ovlivnitelné a co je pod povrchem zdánlivě neznepokojivých soch. Jedna z posledních kapitol (Claude-Nicolas Ledoux: Obraz jako filosofie) se zaměřuje na architekturu. Na příkladu ideálního města Chaux je nám ukázán obraz jako nástroj myšlenek, jisté filosofie či snad utopie. V předposledním článku, nazvaném Peter Eisenman: Obraz jako paměť, se autor dotýká vyloženě současného problému, a to Památníku holocaustu v Berlíně. Rozvíjí myšlenky o funkcích pomníku jako takového a o tom, jak se liší či neliší od jiných zakázek. Poslední kapitola je pomyslně věnována Caravaggiovi (Caravaggio: Obraz jako divadlo). Je zde řešena především otázka postavení žebráků a chudáků v novověké společnosti.
Nastíněný obsah knihy nám, myslím, dobře ukázal, že celá práce je vlastně svého druhu mozaikou. Vlastností takové mozaiky je, že z odstupu vidíme zřetelný celek, ten, bohužel, Manguel nenabídl. Ale možná ani nechtěl. Sám několikrát zdůrazňuje, že je amatérem a „běžným divákem.“ Běžný divák ovšem nemůže být schopen napsat knihu, jakou napsal on. Pokud se člověk zabývá výtvarným uměním do hloubky, všímá si ikonografie, skrytých významů, umělců apod., má již pohled na umění zaujatý, školený. Kniha je samozřejmě určena nejširší veřejnosti, ne historikům umění, kterým popravdě nepřináší nic nového, proto jeho přístup nemohu nijak kritizovat. Zarazilo mne však, že obsah knihy příliš nekoresponduje s jejím podtitulem, tedy O čem přemýšlíme, když se díváme na umění. Dalo by se totiž očekávat cosi jako návod jak číst obrazy. Jsou nám však předkládány interpretace děl, myšlenek, umělců. Mnohem spíše je kniha o tom, o čem přemýšlí Alberto Manguel. Často odkazuje na své dětství, dospívání, na své učitele, popisuje své zážitky a poznatky.
Faktem však je, že všechny své závěry má podloženy velmi širokým okruhem pramenů a literatury. Kniha je doslova prošpikována citacemi a odkazy na všemožné dobové spisy a studie, na díla klasiků dějin umění i na veskrze současné autory. V tomto bodě Manguelovi nelze upřít výjimečnou „načtenost“ a schopnost orientovat se v umění a historii, ačkoli nejsou jeho oborem. Lze však také říci, že nejpodstatnější myšlenky celé knihy nejsou autorovy, nýbrž právě z citací. I to ovšem vyžaduje ne samozřejmou bystrost a schopnost tyto myšlenky najít a správně použít či vyložit.
Co mě však nejvíce nutí kritizovat, je lehkost, se kterou badatel srovnává nesrovnatelné. Briskně skáče mezi 20. stoletím a středověkem, mezi sochou a filmem, i mezi kulturami. Přesto je třeba mít na pozoru, že každé dílo je především ovlivněno dobou a místem vzniku. V každé kapitole se právě tímto zabývá – obraz umisťuje do času a prostoru, přiznává umělce i objednavatele. Často se chytne nějakého detailu nebo námětu, motivu a snaží se ho dokázat napříč celým uměním. Neříkám, že se mu to nedaří, jen se ptám, nakolik je takový výsledek relevantní.
Samotný výběr děl se neřídí, a autor to sám přiznává, žádnými pravidly. Proto se vedle sebe mohou vyskytnout jak díla všeobecně známá, tak obrazy, ke kterým má Manguel specifický vztah. Je ale zřejmé, že popisovaná díla nejsou vybrána úplně náhodně, ale se snahou vybrat ta zajímavější, ta, které skýtají nějaký příběh. Autor také velmi rád šokuje a vcelku se vyžívá v popisech znepokojivých, zvláštních a jinak přitažlivých příběhů umělců, jejich modelů či samotných protagonistů obrazů. Takové věci mají čtenáři rádi. Rádi si pročtou, jak Picasso týral své milenky, jaký byl Caravaggio hrubián nebo jak znetvořený byl nebohý Aleijadinho. Myslím, že hlavním měřítkem Manguelova psaní je dostupnost co nejširšímu, byť vzdělanému, publiku. Pasáže o samotné teorii obrazu jsou sledovány odlehčenými historkami výše zmíněného typu a podobně. Takový postup je pro široké publikum jediný správný a jedině ten zaručuje oblíbenost jeho textu. Autor se rád nechává unášet a leckdy skončí úplně jinde, než začal, což knize dodává zdání plynulého intelektuálního počinu. Za ním však stojí tvrdá badatelská činnost.
Kniha je koncipována vcelku přehledně. Každá kapitola je uvozena jedním nebo více citáty (autor nezamlčuje své literární vzdělání) následovanými celostránkovou reprodukcí stěžejního díla. Výhrady mám ovšem k poznámkovému aparátu, který funguje i jako vysvětlivky, přesto je zařazen až na konec knihy. Práce s knihou se tak stává lehce nepraktickou a zdlouhavou. Milé je zařazení množství ilustrujících reprodukcí, které podstatně pomáhají pochopit předložený text.
Přínos knihy pro historika umění vidím především ve zdařilé kompilaci faktů, z nichž leckdy vyplyne skrytá pravda. Kniha mi pomohla uvědomit si mnohá fakta ovlivňující výslednou povahu díla, ale vždy u konkrétních obrazů. Po stránce teorie dějin umění tato studie nepřináší nic nového, a nejspíše ani přinést nechtěla. Čtení obrazů je velmi podařená kniha ve smyslu osvěty a mnohého laika může k umění přilákat, nebo alespoň rozšířit obzory. Právě z tohoto důvodu její vznik kvituji s povděkem.
Matěj Kuntorád
