STROMY V ŘECE
Zuzce
Vítr odpočívajícího stáda.
Nástroj odpočívajícího stáda.
Rytmus a bazének
odpočívajících stád.
Hudba jich všech.
Seník se plní, plní se řekou,
plní se jiskrami,
plní
se očekáváním,
rozkvétáním lesa; seník roste.
Přechody pro letce.
Obzvláště ty, jejichž krvinky
mají tvar štěňat.
Podrostní měkkost.
Maličcí koně na polích dlaní
směřují k zdivu hlasu.
Dech.
Dech,
oranžovočervený. Velitelé psů
se vydávají všanc syntezátorům,
bubnům, strunám;
chtějí se znásobit v tekutých,
nesmírných brodech k pouštím.
Nehet pracuje.
*
Martinovi Švandovi
and for Daniel Robinson
Hadrový led,
proti jehož proudu
krev zachycená tvým hadrem
pluje k synonymikům.
Vyměšované dorty,
v jejichž hvozdech
okr zachycený tvým hadrem
pluje k dceronymikům.
Ledovec se plazí na jih
a pak zpět; tuleni si ho nevšimli.
Ze zasazených ploutví vyrostou
hadry. Rodinonymické.
S láskou.
*
Alternativní šachy
v přechodech mezi stády nuláčků.
Kapitán vajec
vypadl ze sochy stromu;
vidí jak oranžové děti
dumají nad špuntovkou,
vidí nožohlavce radostně se houpat
na hácích na měkko vařených jeřábů,
vidí rošády směrem nahoru
jimiž se přátelsky častují pastýři,
vidí šprýmkované skokany
o tyčích jimiž je nyní;
vidí mne utíkat od tebe,
a vrací se zpět do stromu,
nechávaje za sebou nejistotu.
*
Hadrosauři, tkalci a klepítkatci troubí.
Prase puštěné ze železa přihlíží,
jak ušima rušíš neúspěšné nedopalky.
Byl to tvůj obraz ve vodě,
kvůli kterému jsem zapomněl
na leguání zub
a to, co ho následovalo:
modrý a zelený byl svět
v němž četlas o svých stopách.
Snad černý pás drží černé slunce uvnitř.
*
Sekají do mne,
běl a běl;
kravaty bolí žlutě.
Říční.
Bradavky.
Za domněnky se kaje
mé já.
Ani osmibarevné stádo
ani břišní tanec bazénu
ani to co se bělá
na mne teď nenavleče
další korálek, další kukuřičné zrno
radosti:
příliš velký uzel na mně udělal
tvůj tón.
*
Další chladné léto s ústy
přehradních ryb.
Muší píseň,
věžní.
Modrá.
Otevřená zlomenina páteře,
oranžová kyselina
kapající na ultrafialovou míchu;
rozdrobující i tak nebující
claudemonetární systém v písečné kapse.
Naplnit kuchyni!
Naplnit kuchyni cibulí,
naplnit kuchyni písní slunce odráženého oknem,
naplnit kuchyni snad i letadly.
Ale pořád je prázdná.
Příliš starý dunkleosteus.
*
Na konci obydlenosti
zpíváš o květiných-nekvětinách.
Betonový papír šustí
v psacím stroji,
jehož bójky mají
ramena proplakaná luňákem
– tak opuštěné jsou bez tebe
indické noci.
Marně mu schovává pardál hlavy.
*
To husté světlo v kuchyni,
to je parta Psanců na půdě.
Ne, to není parta Psanců na půdě,
to jsou střízlíci naplnění krví,
a ostny dikobraza naplněné olovem,
které mi buší na srdce.
A je to jako trauma
z války v které jsem nebojoval.
Jako sebenenávist
zrozená z touhy po návratu do dětství.
*
Kde je lžíce dne,
v níž byla jednoslabičná barva
kormoráního trusu?
Dřevěný zvuk schnoucích per.
*
Protože vím že umřel,
říká stařena
na břehu který už je v muzeu;
mnoho hnízd mám v prstech,
víc v opuštěných věžích,
nejvíc v necihlách.
*
Ve studánce plavou kusy uhlí.
Sezobou je čápi
a cestou na sever zase zbělají.
*
Budeš mléko a zvíře
Nebudeš obklopená zdí
Tvé oranžové ruce, vzpjaté, budou vyslyšeny.
*
Z papíru příliš pozdě slíznutý březen,
ale nože rákosu otupil ten,
kdo ti dal tvé skutečné jméno.
*
V hotelové recepci,
ať se ubytovává kdekoli,
staví na pult
pokaždé jiný kufřík,
ale vždy plný
bílých dlažebních kostek
(jakýkoli jiný kufřík
by považoval za nestoudný);
jen váza na recepci
je vždycky stejná,
a také vzpomínka
na ódu s francouzskými solisky.
*
Když spím, ovíječi
v kadlubu mých křičících úst
odlévají kachny
pro řeku okolo níž jsme nešli.
*
