Rytmus, zvukomalebnost, improvizace, hravost, atmosféra, komunikace…Těmito slovy charakterizuje samu sebe Jana Koubková, jedna z předních osobností české jazzové hudební scény. Ve svém životě vystřídala mnoho poloh a rolí. Vládne hlasem (zpěvačka, moderátorka, lektorka) i perem (textařka, spisovatelka). Když jsem ji viděla poprvé, zpívala a u toho se smála na celé kolo, optimismus z ní téměř až tryskal. Stačilo se jen přiblížit, trochu si z Jany uloupnout a řehtal se každý.

S hudbou jste začala v dětství? Co vás dovedlo k jazzu?

Ano. Od šesti let mě babička vodila do Dětského pěveckého rozhlasového souboru Dr. Bohumila Kulínského, kde jsem získala pro zpívání to nejnutnější. Dobře dýchat, umět číst z not a mít radost z muziky. Protože jsem vlastně zpívala pořád, později i ve vokálních skupinách, obklopovala mě spousta muziky, ze které mě nejvíc zasáhl jazz. A to někdy mezi patnácti až devatenácti lety, když jsem z rádia poprvé slyšela paní Ellu Fitzgerald a její scat.

V jednom z Vašich textů zpíváte: „Za to, že jsem ještě živá, za to může jazz.“ Vnímáte ho v něčem jako jedinečný? V čem se jazz odlišuje od ostatních hudebních stylů?

Každý styl hudby je jedinečný, a to, že mě oslovil právě jazz, souvisí s mojí povahou a nadáním. Chtěla jsem být původně novinářkou a poznávat co nejvíc a taky o tom po svém psát. Jenže přijímačky se nepovedly, což v té době vlastně bylo dobře… Ale jazz se takovou „novinařinou“ pro mě stal. Mohla jsem si vymýšlet – improvizovat – a být naprosto svou. Nestydět se za své hudební myšlenky. K tomu jsem už trošku zaděláno měla. Určitou hudební inteligenci a hlavně rytmické cítění. Bez toho bych si v jazzu nevrzla. Právě to rytmické cítění, frázování a improvizace je pro jazz specifické.

Jaká je vlastní tvář jazzu? Je emotivně v zásadě spíše veselý, nebo teskný? Anebo záleží na interpretovi, temperamentu, vyjádření emocí?

Jazz má mnoho podob. Jazz je člověk, který o sobě vždycky mluví pravdu… Myslím, že nejlépe to vyjádřila vynikající americká jazzová zpěvačka Sarah Vaughan na festivalu v pražské Lucerně v r. 1978, když se jí novináři ptali: Jak Vy sama byste jazz definovala? Sarah: „O tom jsem nikdy nepřemýšlela. Jazz je věc životního pocitu, postojů, myšlení. Něco, co se vymyká škatulkování a pojmenování, i když se o to mnoho hudebních teoretiků snaží. Víte, v jazzu vlastně najdete celý život – od pláče mimina po umírání starého člověka. Myslím si, že tahle hudba je naprosto pravdivá. Nesmí se s ní však kalkulovat a kšeftovat, protože potom se z ní stane dobrý zdroj příjmů, ale podstata se vytratí.“ K tomu se fakt nedá nic dodat!

Je jazzmanka ranním ptáčetem nebo sovou?

Jako třicetiletá jsem byla docela ranním ptáčetem mezi sedmou a osmou ranní. Teď jsem sovou víc než sova. Nějak se mi to obrátilo, ale hlavně po koncertě nemohu jen tak v klidu usnout, a tak pokračuji poslechem hudby, čtením, vyřizováním mailů…

V roce 1999 jste vydala knihu Zutí provádím s chutí. V návodu na její četbu píšete, že je nejlépe ji číst si nahlas, pěkně po svém si hrát se slovíčky, občas se hluboce nadechněte, respektive nepřestávejte dýchat v rytmu, který si sami určíte. To vyznívá trošičku jako jistý druh terapie slovem. Je možné si to takto vyložit?

Samozřejmě, vždyť zpívání je vlastně vydatné aerobní cvičení. Protože hodně dýcháte a to je vašemu zdraví prospěšné, a to už nemluvím o prospěšnosti hry se slovíčky a legrace kolem toho. Smích je též velmi zdárné aerobní cvičení prospívající celému člověku.

Kniha Zutí provádím s chutí je zároveň jakási koláž střípků z Vašeho života. Spíše než o povídkách by se dalo hovořit o „minivýsečích“. Jedna z nich se jmenuje „Když hladím svého Jazzíka, funí jak Jitka Molavcová“. Co má Váš králík společného s Jitkou M.?

No řeknu Vám, že slovo „minivýseč“ je hrozné.. Fuj! Já tomu spíš říkám GLOSY Z VOSY. Můj králík Jazzík už je dávno v králičím nebi, ale když u mě „bydlel“ a já mu chodila trhat trávu a mlíčí na Petřín, pouštěla jsem si ho po bytě a on měl nejradši koberec, na kterém dělal čtverné skoky a při tom fakt hezky funěl, jako v jisté době uměla ve svých pořadech funět i Jitka Molavcová. Tím prosím její umění nijak nesnižuju. Velmi si jí vážím!

Mění se viditelně jazzové publikum? Chodí mladí lidé?

Musím říct, že viditelně se vůbec nemění. A je to pořád stejné. Chodí ta moje generace, která ví, na koho jde, a chodí mladí, protože jsou zvědaví a protože internet je informuje co kde a jak… A já navíc už léta provozuji koncerty pro školy – tedy Jazzklub pro malé i velké – a ti malí vyrostou a přijdou na koncert. To je velká radost..

Jaký máte vztah k Ústí nad Labem?

Ústí nad Labem – to bylo i za komoušů – jazzové město. Byli tam výborní jazzmeni a hlavně se tam konaly pravidelné jazzové festivaly, což teď myslím nefunguje.. Můj vztah se nezměnil. Ráda bych tam zase někdy předvedla svůj JANA KOUBKOVÁ QUARTET, protože jsem o míle dále než tenkrát..

V textech zaznamenáváte své niterné pocity, každodennost v detailech i velká témata. Přitom neztrácíte nadhled a je z Vás cítit velká živelnost. Jak texty tvoříte? Sedíte doma v klidu, nebo s sebou neustále nosíte tužku a notýsek? Rodí se text přes noc v hlavě?

Co se textů, ale i hudebních nápadů týká – ty vznikají neplánovitě. Když přijdou, poznamenám si, dokonce i vstanu z postele, protože se mi ve snu zdála dobrá melodie a já zmačknu magnetofon a nahraju, protože ráno už nic nevím.. A tužka a papír, tu mám při sobě vždy a všude. Člověk nikdy neví, kdy se něco objeví…

Za svůj život jste vystřídala nespočet profesí (viz medailon). Vyzdvihla byste zvláště některou, anebo „vším, čím jste byla, byla jste ráda“?

Životní zkušenost je nenahraditelná. Té se nedá naučit. A tak bych řekla, že vším, čím jsem byla, byla jsem opravdu ráda, protože k té momentální životní profesi, tj. živení se jazzem, mě byla dobrou průpravou. Jazz není jen o radosti z hudby a seberealizaci s výbornými muzikanty, ale taky o placení složenek, o tom, mít rodinu, či nemít, o zdraví a prostě o výdrži vůbec tu „káru“ táhnout dál…

Zpěvačka, skladatelka, moderátorka, publicistka, lektorka Jana Koubková, patří už léta k předním osobnostem českého jazzu. Vystudovala s maturitou, je vyučená jako elektronavíječka a nějakou dobu si tak vydělávala v ČKD Praha, živila se i jako čistička oken, manekýna, televizní hlasatelka, úřednice v knihovně, dělnice v trubkárně a s tanečními kapelami projela kus světa. Od r. 1975 se profesionálně věnuje především jazzové hudbě. Daří se jí i jako skladatelce písní a filmové hudby. V rozhlase a televizi má své pořady. Zúčastnila se mnoha mezinárodních festivalů doma i ve světě Založila každoroční festival jazzových, bluesových a rockových zpěváků pod názvem „Vokalíza“ /1981-2000/. Šest let učila na hudebně-dramatickém oddělení Pražské státní konzervatoře. Prošla různými styly od blues, swingu přes mainstream, bebop, jazzrock, latin, free jazz až po world-ethno a fusion. Též se věnuje beatnické poezii a sama si vymýšlí rapové texty. Ovládá scatové zpívání a improvizaci. Spolupracovala s desítkami českých i zahraničních jazzových hudebníků. Založila vlastní soubor, např. vokální skupinu „Hot tety“ nebo „Horký Dech Jany Koubkové“. V současnosti vystupuje mj. s kapelou pod názvem JANA KOUBKOVÁ QUARTET. Publikuje rovněž v médiích – píše fejetony, sloupky, poezii, glosy z vosy. Vydala dvě knížky „Recepty proti samotě“ a „Zutí provádím s chutí“, Pořádá happeningy a workshopy pro malé i velké. Každé její vystoupení má punc originality, smysl a cit pro dané prostředí. Daří se jí vždy navázat spontánní kontakt s publikem. Drží se hesla: „Být připraven, toť vše!“

www.janakoubkova.cz

Be Sociable, Share!

•